Článek
Brambor bylo hodně a zemědělců nebo spíš zemědělské techniky málo, a tak se každoročně vydávali středoškoláci na bramborové brigády.
Jen co se zahájil školní rok, už tu byly brambory. Bylo to období čtrnácti dní, nebo spíš tří neděl, kdy nás každý den před školou nabral autobus příslušného JZD a dovezl nás na pole. Vyhastrošeni ve starých kalhotách, košilích a gumácích jsme se chopili svých plechových kbelíků, zaujali pozice po dvojicích v jednom řádku a už jsme jeli. Brambory se hustě válely vyorané na povrchu, stačilo nasbírat kbelík doběhnout s ním k valníku, vysypat kbelík a nahlásit dozoru. Dozor zajišťoval třídní učitel, tehdy tedy soudruh profesor. Stál celý den v tom poli a popoháněl méně aktivní sběrače. Měl blok, do kterého dělal každému čárky za jeho kbelíky. Také ladil tempo celé třídy, nebo vlastně i více tříd. Snažil se popohnat sběrače, kteří na řádcích zaostávali, snažili se skrýt na remízcích nebo se jen tak povalovali v přiděleném řádku. Když se tak zpětně zamyslím, ten kantor byl vlastně největší chudák. My jsme spolu kecali a vtipkovali, on neměl s kým. My se pohybovali, on stál. Musela mu být dost zima. Stál tam celý den a dělal čárky. Místo, aby učil.
Sběrači a dozorující učitel
No nevím, jak by na to koukali dnešní studenti. Nedávno jsem šla městem za dvěma studentkami. Byly otrávené a znechucené. Jedna druhé povídá: „Tak jsme si mohly pěkně sedět v teplíčku ve škole a musely jsme jít do lesa. Mám totálně mokrý boty a jsem úplně vyřízená.“ A to byla jen nějaká naučná procházka a ne práce. Na druhou stranu my tedy měli gumovky, protože pole bylo přece jen vlhké, ale nepamatuji se, že by nám na tom poli někdy výrazně pršelo. Buď nám počasí vždycky přálo, nebo se brigáda odsunula. Nebyl nikdo, kdo by se z brigády snažil nějak vykroutit, musel by donést potvrzení od doktora, stejně jako kdyby nešel do školy. Během práce se dalo i dobře pokecat, měli jsme pauzy a jezeďáci nám dovezli na pole svačinu. Teplý čaj ve várnici a nějaký ten krajíc chleba se salámem. Na oběd nás autobus dovezl do jídelny JZD. A hlavně, ta brigáda zadarmo nebyla. Počítal se každý sebraný kbelík. Za den jich byly od každého desítky až stovky. Dneska, když vezmu do ruky ten těžký plechový kýbl, tak nechápu, jak jsem vůbec mohla k valníku dovláčet v holínkách rozoraným polem třeba stovku plných kýblů, vyzdvihnout je a vysypat. Někdy se sbíralo do pytlů, ty se zase kroutily a držet jednou rukou pytel a druhou sypat, bylo dost obtížné. Nejlepší byly asi přistavené kontejnery. Stály pevně a byly nízké.
Bramborová brigáda prostě patřila ke studiu. Nikdo se na ní nijak netěšil, nikdo se z ní neradoval, ale nikdo ji ani nebojkotoval a nikoho neurážela. Měli jsme tu výhodu, že lány brambor byly na dosah. Byli jsme na pracovišti za pár minut. A večer jsme byli všichni zase v teple doma.
Během práce se řešila móda, kluci a plány na volné odpoledne.
Jinde to bylo horší. Studenti odjeli ze svých domovů do provizorních ubikací, ze kterých se vraceli až po třech týdnech. Je pravda, že mnozí si to tam dokázali užívat. Jako újmu brigádu nebrali, každý den se dokázali po večerech veselit po místních hospodách, užívat svobody bez rodičovského dohledu. A co kantorský dohled? Ten byl většinou rád, že je rád. Stát celý den v poli, kolikrát tam mrznout a dělat čárky za kyblíky. Koho by to bavilo? Vytrženi ze své práce, vyrváni z rodin a hozeni do JZD. A tak se študáci bavili po svém.
S bramborovými brigádami studentů se začalo už za Klementa Gottwalda. V době uvolněného pražského jara v roce 1968 vyjádřili ředitelé nesouhlas s vydíráním svých studentů, brigády byly tedy Ministerstvem školství zakázány. Vzápětí přišla srpnová okupace a strana se nechala slyšet, že sklizni brambor hrozí vážné potíže. Sklidit brambory bylo v té době prostě pro zemědělce nad jejich síly. Takže bylo po zákazu a studenti opět nastoupili do bramborových řádků a zůstali v nich až do sametové revoluce v roce 1989. Až do osmdesátých let se dokonce pracovalo zdarma. Později byla za práci vyplácena minimální odměna. Po revoluci, v roce 1990 museli zemědělci na sběr najmout brigádníky, ale následovala privatizace, zlepšilo se technické vybavení farem a ruční sběr brambor už od té doby neprobíhá.
Anketa
Zdroj:
