Článek
Musím přiznat, že mě to pobavilo. Vařím, myslím, docela dobře, alespoň si zatím nikdo nestěžoval, neonemocněl ani neumřel.
Doba se ovšem poněkud změnila a stále více si uzurpují náš čas jiné věci než vaření teplých večeří. Někdy nutné, například zaměstnání, jindy zábavné, dokonce občas až tak zábavné, že jim nejde odolat a obětuji jim čas původně určený k vaření teplé večere.
Ne že bych nedovedla něco zmatlat za čtvrt hodiny, ale nechce se mi. Nechce se mi obětovat ani tu čtvrthodinku. Já už jsem tak líná (veš), že se ani nenamáhám předstírat, že za nevařením večeře je nějaký zásadní a závažný důvod. Proč také, nikdo to po mně nežádá.
Zcela postrádám touhu být nejlepší hospodyňkou na světě. Je čas hodit si nohy na stůl a ulejvat se.
Svého času jsem se setkávala se ženami, které absolvovaly takzvanou rodinnou školu. Dívky z lepších rodin se připravovaly především na to, aby byly dobrými manželkami a hospodyněmi. Samozřejmě na úrovni, takže kromě toho, že zvládaly s přehledem všechny domácí práce, uměly také něco zahrát na klavír, konverzovat, věnovat se společnosti a zvládly i cizí jazyky, obvykle němčinu nebo francouzštinu.
Teprve poté jim rodiče dovolili studovat nějaký vhodný obor pro případ, že by si nenašly vhodného manžela.
Musím přiznat, že bylo obdivuhodné, jak si dokázaly poradit za socialismu, kdy téměř nic nebylo dostupné, uměly vařit přímo excelentně i s omezenými socialistickými zdroji, dokázaly si poradit s každou flaksou, kterou pracně sehnaly v řeznictví. Z dostupných látek dokázaly vykouzlit všechno, od kostýmku až po plesové šaty. Dokonce občas zvládly hrát i na ten klavír.
Byly zkrátka nedostižné hospodyňky a povinné socialistické zaměstnání jim také nečinilo potíže, obvykle mívaly pedagogickou nebo zdravotní školu.
Snažily se mě ledacos naučit, ale systematické vzdělání v oboru je zrátka nenahraditelné a to i v oboru „domácnost“. Pravda, úplně marné to nebylo, těžím z toho dodnes, ale, marná sláva, takovou svíčkovou nevystřihnu nikdy a na oknech, ať dělám, co dělám, občas vyrobím šmouhy. Pro ně nemyslitelné faux pas.
Od těch dob vím, že jejich úroveň, co se týče domácnosti, je nedostižná a když se někdo otře o mé domácí dovednosti, je mi to k smíchu, protože dobře vím, kde leží meta. S klidem si mohu říct, že tam, „holčičko, nedosáhneš“.
Nejsem kočka, abych se zbytečně honila za plyšovou myší. Časy, kdy si ženy navzájem šlapaly na paty kvůli vycíděné domácnosti a povinným vařením teplých večeří, už dávno minuly. Tedy doufala jsem v to.
Tyhle hry na nejlepší hospodyni jsem nehrála nikdy, připadalo mi to trapné a trapné a hloupé je to i dnes. Naštěstí se dnes už nikdo neodváží vyslovit to nahlas. Domnívala jsem se, že si to nikdo už ani nemyslí, ale zdá se, že jsem se spletla. Budu muset sledovat diskuse pečlivěji, abych se dozvěděla něco o životě.