Článek
Byla jsem po prvním rozvodu pár let sama se třemi dětmi. Syn s Downovým syndromem a další dva synové. Rozvedla jsem se po 15 letech trvání manželství z důvodu nevěry mého tehdejšího manžela. Také jsme se hodně hádali a já to špatně nesla za děti, přála jsem si, aby vyrůstaly v prostředí bez hádek a v klidu. I když jsem se snažila rodinu udržet, nešlo to. Už jsme si s manželem neměli co říci. Bydleli jsme tehdy v bytě , který jsme měli v osobním vlastnictví. Po rozvodu se manžel odstěhoval pryč a já zůstala v bytě s dětmi. Domluvili jsme se s manželem, že pokud se situace změní, budeme ji řešit. Pár let jsem takto vychovávala syny sama, manžel je viděl, kdy chtěl, oběma nám záleželo, aby synové netrpěli naším rozchodem. Udělala jsem vše pro to, aby synové stále věděli, že jejich otec je má rád a že jsme pro ně stále milující rodiče. Ani nemohu uvěřit tomu, že se mi to povedlo. Proč říkám mně? Protože jsem vyvíjela iniciativu hlavně já , a to až do dospělosti synů. S jejich otcem vycházíme doposud hezky, má už přes 20 let novou partnerku, ale občas si vezme na pár dní v roce postiženého syna, tak 2 x za rok, vždy v létě a pak na Silvestra a Nový rok. Není to mnoho, ale aspoň něco.
Po pár letech po rozvodu jsem poznala mého druhého manžela. Byl o 13 let mladší. Měl hezký vztah k mým synům. Jen jsem měla stále divný pocit, intuici, kterou jsem však přehlížela, protože jsem byla opravdu zase zamilovaná. Po 4 letech známosti mne požádal o ruku. Zhruba po roce od seznámení se nastěhoval ke mně do bytu, nepřispíval mi na nic, nekoupil ani rohlík, jen občas mi donesl kytku. Já pro něj dělala první poslední. Vařila, prala, sama vše finančně táhla. Přišlo mi to nějak normální. Dnes bych už byla moudřejší po zkušenostech, kterými jsem si prošla. Naléhal na mne, že chce tzv. „postavit dům, zplodit dítě a zasadit strom“. O dítě jsme se snažili dlouho, mně bylo 45 let, když se povedlo počít dceru. Zařídila jsem výlet na hory, bylo to v období Valentýna a já byla v rozpoložení, kdy jsem přemýšlela, zda s ním chci být dál. A na horách mne požádal o ruku. Já řekla ano, protože kdybych řekla ne, nevím, zkazila bych hlavně synům hezký několikadenní výlet. Udělala jsem tehdy velkou chybu. Ale asi vše mělo být tak, jak se odehrálo, dnes mám nádhernou dceru, které už bylo 15 let.
Ještě před svatbou mne přesvědčil, abych byt prodala, že se mu naskytla možnost koupit novostavbu bytu a že začneme tedy nový život. Já se nechala přesvědčit. Věřila jsem mu a myslela si, že budeme spolu do konce života. Další má chyba a jedna z největších, co jsem udělala. Byt jsem před svatbou prodala, a za peníze financoval nový byt, napsal jej však jen na sebe. Průšvih jak hrom, ale to jsem zjistila až u rozvodu a rozdělení SJM. Peníze, které jsem obdržela za prodaný byt, tak ty se rozkutálely rychle. Jednak jsem se vypořádala s bývalým manželem, protože to byl náš společný byt, pak jsem zafinancovala novostavbu, zaplatila svatbu, zaplatila svatební cestu k moři, koupila auto, zaplatila spoustu vybavení v novém bytě a ještě půjčila tchýni.
A co dál? Svatba proběhla, snažili jsme se o miminko, byli jsme docela spokojení.Otěhotněla jsem po dlouhé době, kdy už jsem to sama vzdala. A v té době manžel odjel na týden do USA na služební pobyt.Vrátil se „jiný“. Cítila jsem, že něco není, jak má být. Začal být ke mně hrubý, začali jsme mít komunikační problémy, já tomu nerozuměla. Teprve až po těžkém rozvodu mi sdělil, že se v USA zamiloval…
Přestěhovali jsme se z bytu do rodinného domu, který už byl zapsán na nás oba. On prodal „svůj“ byt a koupil se domeček se zahradou. Zrekonstruovali jsme jej, byla zima, dvacetistupňové mrazy, já vařila guláše a kupovala piva pro řemeslníky a denně jim to vozila, aby rekonstrukce proběhla rychle a mohli jsme se přestěhovat. Podařilo se. Pak se nám narodila dcera, bylo mi už 45 let. V té době také můj syn dostal rakovinu a já z porodnice přesídlila na onkologii, kde jsem půl roku byla oporou nemocnému synovi. Starala jsem se samozřejmě ještě o mé další dva syny, manžel chodil do práce.
Co dál? Manžela jsem denně do práce vozila a jezdila pro něj, starala se sama o dům, zahradu, děti. Dělalo mi radost mít rodinu a vidět děti usměvavé. Bohužel jsem po porodu měla problémy zdravotní v tom smyslu, že se mi asi rozhodily hormony a já byla věčně přecitlivělá. Do toho starost o vše i o manžela,vařit, prát, vychovávat děti, starost o dům. Na jednu ženskou po porodu a se 4 dětmi toho bylo opravdu moc. Manžel se jen jaksi vezl a změnil chování vůči mně. Hádky, prostě hrůza. Pak udělal něco, co mne donutilo podat rozvod. Pak mne uprosil, ať ho stáhnu. Stáhla jsem ho. Pak jsem jej podala znovu. Opět stáhla. Pak už ho podal on, spíše aby měl pocit , že je chlap. Rozvod, péče dcery - soud rozhodl dceru mít v mé péči. Stalking, psychický teror, výhrůžky a další hrůzy… To vše následovalo od mého ex. Dcera se ho bála, byla malinká, nechtěla vůbec k němu jít, když si pro ni přijel. Dělal naschvály nejvyššího kalibru. Pak nastal soud o SJM.
A víte, jak to dopadlo? Ani se neptejte. Soud rozhodl. On získal barák a já nic a musela jsem se s mými dětmi do dvou měsíců od rozsudku z našeho domu, domova mých dětí, odstěhovat. Pobírala jsem tehdy jen malou mateřskou. Víte, v čem byl zakopaný pes? V tom, že těsně před svatbou koupil a napsal jen na sebe ten nový byt. Kdy veškeré finance z prodeje mého bytu padly na tuto koupi. Jednoduše řečeno. No a když se pak byt prodal a koupil se obratem rodinný dům, který sice už byl napsán na nás oba, pak soud vyhodnotil, že dům je jeho, protože se koupil přece za „jeho“ byt.
Já myslela, že se zblázním. Vůbec jsem neviděla světlo na konci tunelu. Každou noc jsem proplakala, nevěděla, co dělat. Blížila se doba, kdy jsem s dětmi měla opustit náš dům, dětí domov. Ale jak už to v mém životě bývá, zapojila jsem veškeré mé poslední psychické síly a zabojovala. Našla jsem nájemní byt tak, aby synové mohli jezdit do školy, dceru a postiženého syna jsem vychovávala, žila jsem pod psychickým terorem ex skoro dalších 12 let, kdy se situace zklidnila po nesčetných soudních řízení, obracela jsem se o pomoc stále na policii, sociálku, nikdo mi ale nepomohl.
Víte co se také stalo? Dnes se tomu už jen směju a beru to opravdu jako životní lekci. Po odstěhování z domu jsem šla na úřad, měla jsem jen mateřskou a musela jsem se postarat o to, abych zaplatila měsíčně nájem a další starosti o mé 4 děti. Na úřadě mi řekli, že musím zažádat soud o výživné na sebe coby rozvedenou manželku. Já se ocitla v této situaci poprvé, vůbec jsem tomu tehdy nerozuměla. Na úřadě mi řekli: „Potřebujeme prostě jen papír od soudu, pak vám můžeme pomoct.“ Já tedy si sama sepsala k soudu žádost, k soudu jsem přišla, proplakala jsem celé jednání a se srdcem na dlani, kdy jsem přece nemohla a nechtěla „ublížit“ exovi, protože jsem měla morální zásady na správném místě a vnímala jsem ho jako otce mé dcery, která pro mne byla vším a dělala jsem vše pro to, aby byla v pohodě,což ex nedělal, ten dělal vše pro to, aby dcera byla nešťastná, jemu záleželo jen mne osobně totálně zlikvidovat, na dceři mu nikdy nezáleželo, takže tedy u soudu jsem soudci řekla, že potřebuji „papír pro úřad a že po ex nic nechci, že trvám jen na jedné koruně měsíčně výživné pro mě.“ Ano, čtete dobře, nešálí vás zrak! Já věřila naivně, že „papír pro úřad bude stačit“ a nechtěla jsem přece „ublížit ex a chtít ještě po něm výživné na sebe“… Soudce navrhoval, abych si vzala právníka a že odročí jednání, ale já trvala na 1 Kč, protože přece úřadu stačí jen rozsudek od soudu a pak mi pomůže. A stalo se. Měsíčně jsem od exe dostávala výživné 1 Kč. Ten si asi mnul ruce… A já blbá a naivní si myslela , že když já jemu neublížím, pak on mě a mým dětem také ne. Chyba. Ublížil a vědomě ubližoval a sám se házel do pozice oběti a hrál před soudy a okolím dokonalé divadlo, bohužel tak dobře, že mu všichni vždy vše sežrali i s navijákem a já se jen musela bránit, bránit hlavně klid mých dětí.
Když to shrnu, bylo to strašně vyčerpávající období hlavně psychicky. Nemohla jsem si dovolit se zhroutit, musela jsem se sama starat o mé 4 děti. A zvládla jsem to. Těžko, ale zvládla…Dopředu mne motivovalo hlavně to, že dětem musím a chci zajistit pěkné dětství. To, aby se mohly smát. Nemohu však říct na sto procent, že mé děti to nevnímaly jinak. Ale dnes jsou synové šťastní, mají vlasní rodiny a já vychovávám sama mou 15 letou dceru a postiženého syna s Downovým syndromem…A život mi nějak proběhl před očima strašně rychle a je mi 60. A mám stále plány do budoucna, vím, kam chci směřovat mé další kroky. O tom ale v dalším příběhu.