Článek
A je to tady. Nikdy bych si nepomyslela, že začnu nesnášet kočky. A to jsem pověstnou milovnicí zvířat a domácích mazlíčků zvláště. Vychovala jsem čtyři děti a vždy jsem jim pro radost pořídila nějakého domácího mazlíčka. Ujala jsem se štěňátka, to když jsme šli jako mladí novomanželé kdysi dávno na Matějskou pouť se vyblbnout a cestou jsme narazili na člověka, který seděl na chodníku, před sebou měl krabici se štěňátky a cedulku 100 Kč. Tehdy to byly docela velké peníze. A já, rozená milovnice všeho živého a empat jako blázen, jsem ukecala manžela, že si jedno štěňátko vezmeme domů. A vzali. Bílá fenečka, nádherná, mazlivá, pojmenovali jsme ji Dášenka. A tak jsme se ocitli doma tři. Byl to ten nejúžasnější pejsek na světě. Říká se, že kříženci jsou nej. Nejinteligentnější, nejrozumnější, nejchytřejší atd. Prostě všechna nej, která si domyslíte. Naše Dášenka dorostla do střední velikosti. Byla moudrá, poslušná, mazlivá, chodila bez vodítka, pořád úsměv od ucha k uchu, naše děti milovala, hlídala je, každé jejich zakňourání nám okamžitě hlásila, prostě miláček rodiny. Ano, v telecím věku zdevastovala celý byt. Přišli jsme z práce, vytrhané lino na podlaze, kytky na zemi, všude bordel jak v tanku. Ale vždy jsme jí to odpustili za tu její bezpodmínečnou lásku. Dožila se krásných 13 let. Obrečeli jsme to. Měli jsme také kočku. To jsem takhle jednou jela na výlet se třemi malými syny tramvají, dorazili jsme tehdy do jednoho nákupního centra, zavítali jsme jako vždy se podívat na zvířátka do zverimexu. A kluci zahlédli velkou klec, ve které byla čtyři koťátka. A hned spustili: „Maminko, prosííííím, vememe si kočičku domů.“ No, co myslíte já? „Ani náhodou!“ Jednak tři malí raubíři byli až až na ten šrumec, který jsme doma měli, samozřejmě to myslím v dobrém slova smyslu, jednak jsem sama na sebe neměla čas a jen kmitala kolem domácnosti a rodiny a jednak jsem si řekla, že nepodlehnu ani náhodou mým milovaným synům, a kočku si fakt tramvaji v náručí nepovezem domů!! Jak jsem se mýlila! Kdo vyhrál? No přece láska k dětem a soucit k opuštěnému zvířeti! Nabídka za 500 Kč? Ta se neodmítá… Takže domů jsme se vraceli celkem v pěti kusech. S kočkou v náručí. Sice to byla teda jízda jako hrom, neměli jsme přepravku ani krabici, ale dovezli jsme ji v pořádku. Děti šťastné, já taky, že jsou děti šťastné. Moc jsme si ji ale neužili, odešla na druhý břeh ve čtyřech letech na vážnou nemoc. To jsem fakt obulila. Vezla jsem ji sama na veterinu a odjížděla bez ní. Zařekla jsem se, že už nikdy v životě žádnou kočku nebudu pořizovat, protože ta bolest z odchodu zvířete zabíjela i mne.
A tak šel dál život. Za tu dobu jsme měli andulky, korely, dalšího pejska… A teď máme zase doma kočku. Koťátko, které jsme nejen vypiplali, ale snad i mu zachránili život. Dcera pořád dokola žadonila, že se chce mazlit a tulit s kočičkou a maminko prosííím a prosíííím. Chodila za mnou celé dva měsíce prázdnin každý den a ukazovala mi kočičky, které objevila na inzerci. A já říkala: „Hmmm, krásná, milá, nádherná.“ A tak mi ukázala snad desítky kočiček. Až jednoho dne se to obrátilo a začala jsem vyhledávat i já. Jak debil. Už jsem si připadala jako cvok, ráno se probudím, myslím na kočku. Během dne myslím na kočku. Večer jdu spát a myslím na kočku. A tak jsem jednou objevila kotě… A přivezla nám paní malinké koťátko. Prvotní radost dcery vystřídal vztek a děs a hrůza!! V životě jsem neviděla na vlastní oči tak zanedbané zvíře. Chudák byla tak zablešená, snad milion blech. Na obličeji, v uších, na celém těle. Bohužel tím, že ji přebírala jen dcera a navíc kočička byla hodně chlupatá, nevšimla si toho hned. Okamžitě jsem jela koupit šampon na odblešení, a dvě a půl hodiny jsem jí ve sprše blechu po bleše vyndávala. Srst jsem jí musela ostříhat, abych vůbec na ty blechy viděla. Kočička byla hubená, ono když jsem jí srst namočila a ostříhala, tak jsem myslela, že se fakt zblázním vzteky na tu paní, jak mohla nechat to mrně tak trpět. Tekly mi už pak i slzy, protože vyndávání blech nebralo konce a také i proto, že jsem viděla ty vděčné kočičí oči. Dcera říká: „Maminko, nezavoláme té paní a nevynadáš jí?“ A já na to, že ne, protože bych se rozčílila tak, že by si to za klobouk fakt nedala a že boží mlýny melou pomalu a jistě, a vrátí se jí to odjinud v životě.
A tak jsme každý týden odblešovali. Bohužel. Dcera i pokousaná od blech, vše několikrát vydezinfikovat, vyprat úplně všechno, vyčistit postel, nábytek, koberec, hrůza. Jenže následovalo utrpení. Ne pro kočku, ale pro nás. Psychické. Kočička se nám láskyplně odvděčila. Upnula se na dceru tak moc, že dceru budila ve čtyři hodiny úporným mňoukáním a žádostí o jídlo. Dcera chodí do základní školy a věčně nevyspaná a tím pádem i nerudná, unavená. Jakmile kočička nebyla na něčím klíně, tak úzkostlivé mňoukání. Tohle jsem nezažila, a přitom jsem měla za život dvě kočky. Vyklubal se z naší kočičky narcis. Věčně vyžadovala pozornost, jakmile ji neměla jen minutu, terorizovala nás všechny až jsme se začali hádat, kdo se o ní postará v tu chvíli a že ji tedy raději dáme někomu jinému, začali jsme řešit duševní zdraví všech členů rodiny. Pozorovali jsme na sobě, jak začínáme být na sebe nepříjemní a to velmi. A v tu chvíli jsem si řekla - a dost! Co nebo kdo je nejdůležitější? Kočka nebo my? Dcera mi psychicky zkolabovala, zažívala i šikanu ve škole, já věčně byla ten pomyslný rodinný maják, který doma řešil všechny problémy a komplikace a viděla jsem, jak se ze mne pomalu a jistě stává skrytý nepřítel kočky. Byla jsem to já, která se o ni starala, krmila ji, kupovala dobrůtky, čistila záchod, týden co týden dezinfikovala pokoj. Nakonec to přerostlo až do fáze, kdy dcera do školy odcházela bez dřívějšího: „Ahoj maminko, svačinu mám, dnes máme do tolika a tolika, přijdu v tolik a zavolám ti.“ Došlo to do fáze, kdy se mnou přestala mluvit.
A co teď? Nevím. Opravdu nevím. Nejdůležitější je pro mne dítě. Hezký a klidný vztah s rodinou. Tak nevím, co mám dělat. Dát kočku pryč a riskovat ještě větší naštvání dcery na mne, že jsem dala pryč naši kočku, nebo co mám dělat? Nevím. Ale strašně mne celá situace trápí. Dcera vidí, že chci dát kočku pryč, aby byl doma klid, a já zase vidím, že dcera ve čtyři hodiny vstane nedobrovolně, je nerudná pak i na mne kvůli tomu, že ji kočka budí a navíc drápe koberec, i když má škrabadlo. My bydlíme v nájmu, jsem samoživitelka a nemohu si dovolit stále pořizovat nové věci, natož drahé zařízení. Takže jsem v psychické pasti a nevím, jak z ní ven.
