Článek
Záleží na tom, kde pracoval a zda o sebe pečuje v rámci svých schopností a možností. Důležitou roli více než věk může hrát zdravotní stav. Nedávno jsem se stala v Bille u pokladny svědkem nepříjemné situace, kdy se mladý muž osočil na starší paní, že zdržuje, a ať si chodí nakupovat později. On spěchá do práce a zašel si jen pro menší svačinku. Paní trvalo delší dobu, než se jí podařilo zaplatit kreditní kartou.
Nakonec, asi po třetím pokusu, to vzdala a raději zaplatila v hotovosti, což jí také trvalo o něco déle, než našla ty správné mince. Na povzdech dalších netrpělivých zákazníků ve smyslu: „Ach ti, důchodci,“ jen zareagovala „No, kéž už bych byla. Ještě pracuji, stejně jako asi většina z vás, co tady stojíme, jen prostě hůře vidím. A to si ještě ve svých 61 letech tak stará nepřipadám. Všem se omlouvám, zkrátka jsem si zapomněla doma brýle. A jak tak koukám, jsem možná jediná, která prostě lidsky chybuje.“
Během pár vteřin se atmosféra ve frontě změnila, lidem se nějak odlehčilo, uvolnili se a začali se smát. „No, i já mám někdy den blbec,“ pronesla pokladní s tím, že po padesátce je i ona tak nějak jiná. Ani netuší, jak jsem jí rozuměla. Po padesátce je znát každý rok a člověk se celkově tak nějak zpomaluje, což je naprosto přirozené. I mladí jednou pochopí, pokud se půlstoletí a vyššího věku dožijí. Každý má dnes nějaký ten problém a vnitřní bolístku.
Rozbolavělá seniorka jede ráno k lékaři a už při nástupu do autobusu očima hledá volné místo k sezení. Stejně tak jako prodavačka ve středním věku, která ví, že ji opět čeká náročná směna a celý den bude stát na nohou ke konci směny oteklých jako konve. Často se dívám na lidi a po lidech v tramvaji nebo v metru. I když dle nových pravidel bych na ně příliš dlouho zírat neměla. Ten ranní cvrkot je ale zajímavý. Někdo se usmívá jako sluníčko, zatímco jiný se tváří jako kyselá okurka. A co víc, všímám si, kolik jen mladých lidí, a to je docela smutné, zvláště žen, má tzv. sloní nohy.
Nikdy jsem je u své babičky ani rodičů neviděla. Naopak, babička i ve svém požehnaném věku měla nohy hezké, štíhlé. Možná to bylo tím, že takřka celý svůj život pracovala v zemědělství, starala se o menší hospodářství, žila a stravovala se zdravě a hlavně byla celý den v pohybu. Ten věčný boj mezi mladými lidmi a seniory mi připadá zvláštní. Vždyť ti senioři jsou jejich rodiče nebo prarodiče. Na druhé straně i mnozí senioři by si měli uvědomit, že lidé dnes pracují o hezkých pár let déle než oni sami pracovali, aby bylo na jejich důchody.
Zatímco dnešní osmdesátiletá paní odcházela do důchodu okolo 56 let dle počtu dětí, dnes stojí žena v jejím věku, kdy ona si už užívala svých vnoučátek, dvanáct hodin za pultem nebo pečuje o seniory. Důchod v nedohlednu a vnoučat si také patrně příliš neužije. Vše je především o toleranci, mnohem víc jak o věku. A pokud v metru slušně požádá prošedivělá paní o místo k sezení, nemusí to být zrovna paní v důchodu, co má celý den času dost, ale právě ona výše zmíněná prodavačka, kterou čeká dvanáctihodinová směna. Anebo z druhého úhlu pohledu mladý, sedící kluk, jehož senior peskuje, může mít na noze ortézu. Nebo mladá žena být těhotná.
Ani na mladé lidi nebo lidi ve středním věku se příliš zlobit nelze. Také toho mají dost a mnozí tvrdě pracují. A ono pracovat do 55 let nebo nad šedesát let je docela rozdíl. Vnitřní hodiny tikají všem stejně. Našim prarodičům, rodičům i nám. A věk se ošálit nedá. Na dnešní pracující je vyvíjen mnohem vyšší tlak, než býval na lidi před listopadem 1989. Tlak na výkon v mnoha profesích je značný a jak to ti starší lidé zvládnou, je záhada budoucnosti. A to, že si v dopravních prostředcích chtějí sednout nejen senioři, je vcelku pochopitelné.
Žabomyší válka probíhající, a to ponejvíce na sociálních sítích, mezi mladými a staršími víceméně souvisí se stárnutím populace. A právě na tuto realitu není naše společnost připravena. Ale i to by lidé měli zvládnout, ostatně tak jako zvládli různé pandemie, válku. Svět se zkrátka jen změní a třeba i více uvede do klidu, po kterém touží jak staří, tak mladí. Nemá cenu zbytečně hořekovat nad tím, co vymýšlejí politici. Ostatně vše nakonec může být úplně jinak. Husákovým dětem zbývá do důchodu nějakých deset, patnáct let. A to je ještě poměrně dlouhá doba.
A věštit, co bude v roce 2050. Právě po tomto datu začnou nejsilnější ročníky umírat a vše se postupně začne vracet k normálu. A třeba se právě uleví nejvíce planetě, která nebude tak přelidněná. Zanedlouho mezi nás lidi vstoupí umělá inteligence a život každého jedince naprosto změní. Lidstvo se opět posune o pořádný kus dál. Ostatně, nakonec do života lidstva už mnohokrát promluvila sama příroda. Tak proč se zbytečně děsit dopředu a budovat mezigenerační příkopy. Beztak to nikam nevede. Prostě jsme zestárli a nic s tím neuděláme. Já si občas koupím ponožky od babičky, které v zimě příjemně zahřejí s hezkým pocitem, že je nějaká šikovná babička pletla s láskou.
Nejhorší forma nízkého lidského pudu je odsunovat starší a staré lidi stranou. Ageismus měl být v moderní civilizované společnosti již dávno vymýcen. Dnes, pokud jim to zdravotní stav dovolí, řídí autobusy a tramvaje senioři. Spousta lékařů, skutečných kapacit a mistrů ve svém oboru jsou senioři zachraňující lidské životy. Ve Španělsku jsem vstoupila do krásného voňavého obchůdku, kde pracovala velice příjemná starší paní. Staršího věku byl i plavčík. Záleželo jen na jeho dobré kondici, ne na věku. Ageismus by se měl stát přežitkem.
https://cs.wikipedia.org./wiky/ageismus