Článek
Toužím po metále jako písmeno po papíru. Taková hrudní výstava v zemi, kde je lepší příliš nevyčnívat, hmm, jen pro tento libý pocit bych ten metál vážně chtěl.
Nosil bych tu třpytivou ozdobu na viditelném místě. Vyleštěnou, aby zářila na hrudi jako malé slunce bez jediné poskvrnky. Míjel bych známé nebo cizí lidi s tou blyštivou ozdobou na pýchou se dmoucích prsou. Těšil se z toho, jak by koukali na to malé zářivé slunce a na vteřinu nebo dvě bych zahlédl v očích druhých záblesk pravé české nefalšované závisti. Záviděli by mi ten kousek prezidentské přítomnosti. Mít něco co vybočuje, chlubit se tím, a ještě takhle na veřejnosti? To vám povím, já bych to vyznamenání nosil s hrdostí a škodolibou radostí.
Jasně, řekněte si, že je to všechno k smíchu. „Nějaká blbost, medaile…“ Ale ruku na srdce – kdo z nás by odmítl trošku té blyštivé slávy?