Článek
Víte, život je krátký, a ne každý talent má to štěstí se prosadit. S panem Hrabalem jsem se kdysi jako mladý kluk setkal v hospodě, kde prý sedával jako štamgast u stolu, ke kterému každého jen tak nepozval. Já si tehdy nic netuše sedl na židli a dal si kofolu a utopence. Jo, bylo mi krásných necelých sedmnáct let (setkání se odehrálo někdy v létě, snad v srpnu?) a kytaru jsem měl položenou vedle sebe.
Během pochutnávání na takové dobrotě – vzpomínáte si na tu chuť utopenců? – přišel ke stolu starší chlapík, a tak na mě koukal. Ne přísně ani zvědavě, spíše tak vševědoucně. Ale tenkrát jsem nic nechápal. Sedl si naproti mně a dali jsme se do řeči. Vůbec jsem nevěděl, s kým jsem mluvil, dokonce mi hospodský dovolil zabrnkat na kytaru, což mi i dnes připadá neuvěřitelné – takový úkaz byl tenkrát zcela nevídaný. Až mnohem později mi došlo, s kým jsem tehdy u kofoly a utopenců vedl diskusi.
A ano, teprve desítky let poté, s větším pochopením života i jeho absurdit, mi docvaklo, že jsem tehdy opravdu pokecal s Bohumilem Hrabalem.
Občas, když si na tohle setkání vzpomenu, napadne mě, jak by probíhalo podobné setkání dnes. O čem bychom mluvili a jestli by byl pan Hrabal spokojený s tím, co se děje teď. Dnes, když si na to letní odpoledne vzpomenu, přemýšlím, jestli by pan Hrabal tuhle dobu přijal, smál se našim dramatům a životním scénám, nebo by nad námi jen kroutil hlavou. Zajímalo by mě, co by řekl. Ale třeba by jen mlčky přikývl, dal si utopence a poslouchal, zatímco bych já tiše brnkal na kytaru, stejně jako tehdy v létě před lety…
