Článek
Obvykle srší zlostí vůči ostatním důchodcům, protože jim svými stesky kazí „imidž“ zdatného, silného, moudrostí a bohatstvím oplývajícího penzisty.
Také rozdávají rady do života. Nejlépe ty o důchodovém spoření. Celoživotním. Zřejmě tak nějak zapomínají spočítat, že mnoho dnešních důchodců stále jestě spadá do kategorie těch, kteří část života odpracovali za socialismu. Z toho by na dnešní důchod moc nenaspořili.
Maličkostmi, jako je průměrná mzda, medián, výdaje za bydlení, za děti, které tito dnešní „chudí“ důchodci odchovali a učinili z nich plátce daní a odvodů i za cenu vlastního odříkání, se tito šťastní penzisté nezabývají. Často to bylo z podprůměrné mzdy a na spoření pro sebe nezbývalo. Dříve se to nazývalo obětavostí a byla to oběť nejen dětem, ale i systému a státu, kterému odchovali další daňové poplatníky.
Dnešní mladí jsou často chytřejší. Žádnou oběť v podobě dětí přinášet nebudou. Sice také nic moc nenaspoří na důchod, protože větší část příjmu spolykají nájmy a výdaje na chystané zelené energie a to něco málo, co jim zbyde, použijí na zábavu. Proč také ne, když vidí, kam jakákoliv oběť systému vede.
Nejen k chudobě, ale ještě k dehonestaci a zlehčování chudoby seniorů.
Pak se „moderní“ pětašedesátnice, která odešla do důchodu nezdrchaná a ještě v plné síle, pohoršuje nad chudou osmdesátiletou stařenkou, že si nenaspořila na důchod, chtěla si sednout v MHD a že jako vdova sotva zaplatí nájem, zatímco ona byla zodpovědná, s manželem, který „se povedl“, naspořili a teď jsou šťastní důchodci, kteří cestují, mají čas a finance na koníčky.
Jistě bychom si všichni přáli, abychom vydělávali tolik, aby bylo možné slušně vychovat děti, naspořit si na důchod a pak si užívat, později si bez potíží zaplatit pečovatelské služby, nebo velmi kvalitní dům pro seniory.
Problém je, že nevyděláváme. Pak přijde na řadu poněkud trapná teorie o tom, že každý svého štěstí strůjcem a každý si může najít lepší a lépe placenou práci. Což je do jisté míry pravda. Teď si ovšem představme tu situaci, že jen jedna z těch mizerně placených profesí se přes noc rozhodne, že od zítřka už nebude…dejme tomu pekařem. Že si na pracáku udělají kurs a stanou se ajťáky.
Po ránu bude legrace. Žádný rohlíček, žádný koláček k snídani, odpoledne žádný chlebíček, hezky šupaj paničky domů a místo vínečka s kámoškama péct. Koláčky, rohlíčky, chleba. Možná se zapojí i pánové, pokud tedy nebudou muset vyrazit s odpadky na skládku, protože všichni popeláři se rozhodli, že se z nich stanou právníci, nebo, držme se při zemi, bagristi.
Absurdní představa? Samozřejmě, přesto se vždy najde nějaký matla, který se neostýchá přesně tohle někomu poradit.
Jistě, najde se jednotlivec, který se dokáže vymanit z bídy a chudoby, ale jednotlivec nic nezmění na tom, že některé profese jsou tak mizerně placené, že je musí dotovat stát za pomoci sociálních dávek. Sociální dávky ovšem jaksi ze samého svého principu neslouží a nemohou sloužit ke spoření na důchod.
Něco už pamatuji a je to pořád stejná písnička. Sotva se trochu nadechneme, přijde vláda, která se rozhodne být rozpočtově zodpovědná. Což znamená jedno jediné, sebere občanům, co může, aby zalátali svými úsporami díru v rozpočtu, způsobí krizi, protože nikdo nenakupuje, jedni nemají z čeho, to je většina, druzí vyčkávají, protože peníze sice mají, ale za tohle platit nebudou, třetím něco málo, co naspořili, sežere inflace. Kupodivu, ale s jistotou to udělá do státního rozpočtu ještě větší zásek, než kdy zvládnou „rozhazovačné“ vlády.
Pak přijde někdo s radou, jak v tomhle chaosu spořit na důchod a jak on se má dobře. No dobře, nezávidím, jen radím, aby s radami podobného typu nechodil za někým, kdo zrovna drží v ruce vidle.
Na internetu naštěstí tři, nebo pět teček na zadku nehrozí, takže se můžeme těšit na další podobné diskusní perly od lidí, kteří nevidí za svůj talíř polívky.
