Článek
Uznávám, je to mírně familiární, já rovněž starší dámě, o které jsem si jistá, že má vnoučata, neříkám babičko, ale na druhou stranu… proč ne?
„Paní Bordovská, už vidím hlavičku!“
Když jsem ležela na gynekologii na monitoru a naslouchala tlukotu srdce mého dítěte, když jsem sledovala na ultrazvuku, jak doktor děťátku kontroluje všechny orgány, a když mě porodní personál povzbuzoval do tlačení, ani zdaleka mě nenapadlo přemýšlet nad tím, že bych místo „Maminko“ preferovala oslovení „Paní Bordovská“. Hlavně při porodu mi bylo všechno jedno. Mohli mi klidně říkat Adolfe, titulování bylo to poslední, co mě zajímalo. Oslovení maminko mi naopak dost možná dodalo sil. Koneckonců paní Bordovská by si dobrovolně mačkat mlíkem nalitá prsa zdravotnickým personálem určitě nenechala, ale maminka přece pro dobro svého děťátka snese všechna příkoří.
Mrkněme na to z druhé strany
Být maminkou je čest a požehnání. Role matky je přece pozitivní a krásná a až nám bude 50 nebo v dnešní době spíš asi 60 (musíme brát v potaz geriatrické rodičky - to je teprve urážka mimochodem, kam se hrabe nějaká ta maminka), nikdo kromě našich dětí už nám nikdy maminko neřekne, takže si to klidně nechme líbit.
Kdy na „maminku“ neslyším
Maminka je krásná, pokud nás tak titulují v pozitivním slova smyslu. Pokud maminku někdo zneužívá, aby vyjádřil svou nadřazenost a la „Drahá maminko, vaše dítě se vůbec neumí chovat.“ nebo „Milá zlatá maminko, to jste s ním měla na kontrolu plochonoží přijít dřív“, tak to teda ne. V tom případě jsem paní Bordovská. Jedině paní Bordovská. A neměřím 156 cm, ale aspoň 170 cm.
Nicméně pokud to nějaká ta milá důchodkyně, milý doktor na vyšetření kyčlí nebo milá teta v kroužku nemyslí zle, nemusíme se na ně přece zlobit. Oni vědí, že nejsem jejich maminka, já vím, že nejsem jejich maminka, tak nač se rozčilovat. Ať nám tak klidně říkají.