Článek
Ale je to teda masakr, proti proudu plout.
Můj cíl byl býti matkou minimalistkou. A porodit a vychovat minimalistické děti. Ale vzhledem k tomu, že děti chodí do státní školky a státní školy a mají ryze státní kamarády (ať už to znamená cokoliv, každopádně představuju si je jako opak alternativních, ty si jistě k Vánocům přejí sadu na batikování a sazeničky mrkví), před pozlátkem kýče a laciného plastu je neochráním. Ba naopak. O to zajímavější úkol před námi stojí. Vybalancovat přirozenou dětskou touhu po spoustě krámů naučenou skromnou touhou po pár kvalitnějších darech.
Problém není v dětech
On ale problém není v dětech. Děti nejsou jiné než kdy předtím. Respektive jsou jiné, ale nerodí se jiné. Všechny děti na světě byly, jsou a budou stejné. Ano, každý má jinou povahu, jiný temperament, ale rozmazlené fakany z nich nedělá 21. století, nýbrž výchova a prostředí. A i když bychom rádi vinu za stav budoucnosti našeho národa a vlastně celého světa hodili na stát, školy, dobu nebo konzum, začíná a končí to v rodině. Problémem tedy nejsou samy děti, ale my, rodiče.
Chceme být za dobráky a bojíme se říkat ne
V době, kdy jsou fyzické tresty tabu a ty psychické považovány za šikanu, je těžké vychovávat. Nevyjadřuju se k tomu, kde je pravda, protože to upřímně sama nevím, ale těžko vychovávat svéhlavé dítě, když vaší jedinou zbraní je respektující přístup. Spousta rodičů se bojí říct dětem ne. Protože jim ty nepopsané listy papíru ztropí na zemi v obchodě takovou scénu, že rodič nebude vědět, z které do které.
Je fakt, že někdy se nebojíme, jen jsme pohodlní říkat ne. A někdy vlastně ani nechceme říkat ne. Protože stejně tak jako každá generace, neseme si sebou určitá mikrotraumata a mikrokřivdy z dětství. Tím nemyslím nic hluboce psychologického, co musíme odniternit někde na hypnoterapii, ale spíš ten pocit, že jsme jako malí nedostali vše, po čem jsme toužili. A jelikož jsme dobří rodiče, nechceme, aby naše děti „trpěly“ stejně jako my. A to je právě ta chyba!
Dítě nemůže mít všechno, co chce
Zní to hrozně nepopulárně, ale je to tak. Hnací silou člověka je motivace. Motivace něco mít, někým být, někde být, s někým být atd. Pokud se v dětství nenaučíme, že ne všechny naše touhy jsou vyplněny jako lusknutím prstu, nebudeme v dospělosti úspěšní. Děti se musí naučit čekat. A musí se naučit pro svou touhu něco dělat, něco obětovat. Což v dnešní blahobytné době není samozřejmostí. My rodiče se jen třeseme na všechny narozeniny, svátky, dětské dny, Mikuláše, trhy a výlety, abychom své děti zahrnuli nikoliv láskou, ale kravinama. Kravinama za pár šupů.
Dítě si nemusíme kupovat
Něco vám řeknu. Znám člověka, který jako dítě dostával hromady dárků. Vánoce musely být bohaté, pod stromkem tuny balíčků. Ale víte co? Nevzpomíná na to rád. Byly to krámy, věci do počtu, hračky, po kterých netoužil a koneckonců hračky, se kterými si ani potom nikdy pořádně nehrál. Vzpomíná na tu dobu rád? Že byl zavalen hromadou darů? Ne. Možná, že v té době mu ten zvuk trhání papíru zvedal adrenalin a vyplavoval endorfiny, koneckonců které dítě si kdy stěžovalo na haldy dárků, ale dnes se na situaci dívá jinak. Dítě si nemusíme kupovat. Naopak. Pokud ho za pár let chceme vidět jako cílevědomého, motivovaného, úspěšného a skromného (nemyslím chudého) člověka, musíme uvádět v praxi zásadu, že méně je někdy více.
„Vlítla jsem do hračkářství…“ Takhle NE
My třeba nekupujeme dětem dárky nazdařbůh. Že jako vlezu do hračkářství, Actionu nebo Teddiho a koupím první atraktivní barevný plastový nebo plyšový krám nejlépe na baterky, který mi padne pod ruku, abych viděla v očích dítěte jiskřičky, až tu „nádheru“ pod stromečkem rozbalí. To ne. Dárky vybíráme podle přání dětí (které si svá přání vymazlují celý rok nebo aspoň celý podzim) a také podle našeho úsudku. Jsou prostě předměty, které si nepustím přes práh, a je mi jedno, jak moc psí oči na mě děti budou dělat. Nejsme kdovíjak despotičtí rodiče, ale ponecháváme si právo veta ve vlastním baráku.
Mám známé, kteří před Vánoci vyrabují hračkářství, udělají dětem obrovskou radost a pak si po zbytek roku stěžují, že děti si s hračkami nehrají, že je nezajímají, že je ztrácejí a rozbíjejí, že ani vlastně nevědí, jaké hračky mají. Ale jak jsem psala na začátku, to přece není chyba dětí. Pamatujme. Dítě se nikdy nerozmazlí samo. Takovou moc fakt nemá. Takže přeju šťastnou ruku a moudrý výběr.
PS: každého rodiče samozřejmě někdy svrbí prsty a chce děti zahrnout vším, co si přejí. A to je taky správně. Nemusíme být nelidští škrti, ale zlatá střední cesta bude ta, která povede ke krásně prožitým Vánocům i úspěšné budoucnosti našich dětí.
