Článek
Sice neznám ředitele, manažera, team leadera, zkrátka nějakého „pana továrníka“, který nedbá na výstupy, naopak se může přetrhnout, aby jeho zaměstnance práce hlavně bavila a v žádném, ale v žádném případě si ji nebral domů, protože přece nemá právo organizovat volný čas svého podřízeného, ale proč děti nevychovávat jako v bavlnce. V pohodě.
Problém je, že učitel zadává domácí úkoly z úplně jiného důvodu, než z masochistické vášně způsobovat muka dětem a rodičům. Tedy aspoň já.
Definice dnešního školství? Jeden zadek na dvou židlích
Víte. Děti jsou různé. A je jich ve třídě dost. Dost na nějaký ten vysněný individuální přístup. No a vzhledem k tomu, že máme hybridní školství, které se na jedné straně snaží budovat kompetence (protože RVP, pokrok, změna doby) a na druhé straně uspokojit všeobecný požadavek společnosti, ať děti nabydou co nejvíce znalostí, sedíme zadkem na dvou židlích. Všichni víme, že není potřeba se drtit letopočty, na druhou stranu většině rodičů se nebude líbit, když po první třídě jejich dítě nebude umět číst, psát a počítat. Zkrátka snažíme se uspokojit společnost, rodiče i ministerstvo. A nestíhá se.
Děti jsou jiné než kdysi, ne že ne.
A nestíhá se ještě z jednoho důvodu. Budu parafrázovat jakýsi komentář z facebooku. „Jistě, až učitel nebude muset ve škole suplovat výchovu, pak rodiče nebudou muset doma suplovat vzdělávání“. Klidně se, rodiče, přijďte do hodin podívat. Ono americkým úsměvem a zajímavou učební pomůckou ne vždy zapůsobíte natolik, abyste neustále neřešili, že se děti baví, že se provokují, že se zmlátily, že něco nemají… Děti mají problém vydržet u činnosti, která jim nevyplavuje dopamin. Hůře a po kratší čas se soustředí. Vázne motorika (hrubá i jemná), což vede k o něco horším výsledkům zejména v matematice a čtení. A vlastně vázne kupa dalších věcí. Proč? Slovy českého neurologa MUDr. Martina Jana Stránského: „Chcete hloupé dítě? Dejte mu do ruky chytrý telefon.“
Proč dávám domácí úkoly?
Aby rozdíly mezi spolužáky nebyly tak propastné. Aby děti, které ve škole nepochytily to, co měly, dostaly alespoň podobnou šanci jako ti, kteří informace nasávají bez jediného problému. Aby si mozek vše po pár hodinách připomněl, protože křivka zapomínání je neúprosná. Aby rodiče viděli, co dítěti jde, co dítěti nejde a mohli mu s tím pomoct. Ano, někteří řeknou, že na to snad nemusí být domácí úkoly. Uvědomělý rodič se přece o své dítě zajímá a v případě potřeby s ním trénuje. No. Tak to je hodně naivní představa.
Tři typy rodičů
Máme tři typy rodičů ve vztahu k přípravě dítěte do školy.
- Vždy aktivní. Úkoly, neúkoly, učitel, neučitel, prostě se zajímají a s dítětem opakují, trénují.
- Vždy pasivní. Můžete psát, volat, připomínat, zadávat domácí úkoly, všechno je jim jedno. I budoucnost jejich dítěte.
- Zlatý český postkomunistický střed. Těch je nejvíc. Nemůžeme za to, ale většina české populace funguje jen, když nad sebou má „bič“. Jakmile má dítě úkol, rodič si s ním sedne, projde, pomůže. Ale když učitel „nic nechce“, asi je vše v pořádku a není tedy důvod jakýmkoliv způsobem průběh učení „narušovat“.
Proto má smysl rodiče občas motivovat do těch učebnic s dětmi mrknout.
Jaké zadávám domácí úkoly?
Teď k praktické části. Taky nesouhlasím s domácími úkoly, které zaberou hodinu. Taky mám děti. Ty děti mají kroužky, já vám rozumím. Nedávám úkoly každý den, nedávám úkoly na víkendy. Když už, zadávám krátké úkoly. Aby si hlava vzpomněla, aby dítě získalo návyk splnit povinnost, ale aby rodina nepřišla o celé odpoledne. Dítěti, které všechno bez problému zvládalo už ve škole, úkol zabere maximálně 5 minut. Dětem, které jsou nějakým způsobem „pozadu“, i když to se říkat samozřejmě nesmí, pouze postupují svým osobitým tempem vpřed, mohou zabrat 10 minut. Možná i 15. Je to špatně? Dát jim možnost „doběhnout“ ty rychlejší? Podle dnešních trendů zřejmě ano. Ale to mi, a ne jako učitelce, ale jako matce, hlava nebere. Asi jsem na to příliš konzervativní, příliš tradiční, příliš pravicová.
