Článek
Mou starostí u holčičí oslavy bylo…vlastně už ani nevím. Zato klučičí oslava? Tak tam jsem se snažila, ať nedojde k citelným ztrátám na životech i na majetku.
Oslava pro holky? Stíhám milion dalších věcí
Po zkušenostech z loňských let, kdy jsem již uspokojila své mateřské ego a uspořádala domácí oslavy s vyráběním náramků, malováním na obličej a tematickou hrou hledání pokladu, jsem se usnesla, že pro děti je jistě volná hra přínosnější než ta organizovaná a dala od animátorské role ruce pryč. „Zlato, prostě si pozvi kamarádky, já nachystám jídlo a vy si budete hrát.“ Jak to dopadlo? Narozeninová oslava mojí dcery byla krásná, milá, leč náročná. Aspoň jsem měla ten pocit. Ano, stihla jsem průběžně uklízet, doplňovat jídlo, věnovat se i svým dvěma mladším dětem a upéct dort na rodinnou oslavu, ale jak říkám, vyčerpávající. Holky byly skvělé, což o to, jen se jich prostě vyskytovalo u nás doma více než obvykle, takže se level pištění, chichotání a všeobecného pobíhání znatelně zvýšil. Ale? Konec dobrý, všechno dobré. Holky byly spokojené a nudily se snad jen trochu.
Čekala jsem, že klučičí oslava bude podobná. Dám jim jídlo, pití a oni si budou dvě hodinky stavět lego nebo jezdit s auty. Ne? Ano. Jistě.
Klučičí oslava? Armagedon
Chlapci byli nadšení, že se vidí. Tak moc, že vřeštěli jako paviáni. Místo spořádaného ochutnávání dobrot a obdivování rozbalených dárků začali skákat po gauči (dobře, že ho máme již nějaký ten pátek rozbitý od vlastních dětí) a v obyváku plném sklenic a talířů s občerstvením hrát basketbal s gymnastickým míčem. Ne, že nebylo slyšet slova. Nebylo slyšet vlastní myšlenky. Plán, že se chlapci nějak „dospěle“ nebo aspoň relativně klidně zabaví, vzal za své po prvních 10 minutách.
Budu muset vymyslet nějakou zábavu. Než tak ale učiním, raději vyfouknu gymnastický balon. Přece jen jsem nechtěla absolvovat trapný rozhovor ve stylu „Omlouvám se, ale Petřík si rozbil hlavu o roh stolu, zatímco skákal dva metry vysoko na balonu.“ Než jsem ovšem vytáhla z balonu ten „špunt“, pes se počůral na gauč. Což mi oznámila salva hurónského chlapečkovského smíchu, která decibely jistě překonala salvu z děla. Jakmile jsem dočistila gauč a zajistila, aby se chlapci nacvičující cirkusová čísla na stále nevyfouknutém balónu nezmrzačili, pes vylil džus. Vytřela jsem. Mezitím chlapci pokračovali v anarchistické zábavě. Všude po zemi se válely zbytky balících papírů a já je šla posbírat, aby se nám jimi nezadávil pes. (Ne že by to mělo smysl, pes je později vytahal z koše.) Syn dostal hračku na baterky. Konkrétně na 7 baterek, když sečteme ovladač i auto. Oukej, míč vyfouknu později, šla jsem hledat baterky. Mezitím jsem spálila pizzu. Noo. Tohle je jiný level. Z našeho domu se pomalu začínala stávat pověstná kůlnička na dříví. A mé zoufale motivační pokřiky „Kdo postaví největší garáž?“ nebo „Ukaž klukům svoje autíčka.“ padala do tratoliště „oslavy“ a klučičího smíchu.
Hraju si na animátora
Došlo mi, že je třeba zasáhnout rychle, jinak budu za nepříjemnou matku s rysy neurotické učitelky. Vyhrabala jsem dětské aktivity. Ne že by pravidla byla dodržována. Nevadí. Ne že by chlapci hru dohráli. Byla zdlouhavá. Nevadí. Tak něco jiného. Narychlo jsem vytvořila bojovku hledání pokladu. Zakomponovala jsem do ní samozřejmě i ohromně zábavné aktivity jako dřepování, hraní pexesa ("Proč???") a společné zpívání písničky, kterou nascvičujou ve škole. ("Neee!"). Proč? Proč to těm dětem dělám? Protože jsem potřebovala miláčky zklidnit a taky zaplácnout čas. Teď k tomu pokladu. Poklad (svítící náramky) jsem rafinovaně ukryla do kýble od mopu na záchodě. Na úrovni, já vím. Snažím se vytěsnit, že existují narozeninové oslavy pro děti, které se odehrávají v příšerně předraženém, překlouzačkovaném a dětmi oblíbeném zábavním parku s animátorem, který jen neběhá po bytě s ručníkem smradlavým od psích chcánek a nesnaží se zkrotit tři děti vlastní, tři půjčené a psa. Takže vytěsňuju. Protože od takové oslavy jsem nebyla na míle, ale na trilióny mil daleko. Na druhou stranu, náramky sklízely úspěch, ke štěstí stačilo zhasnout. Chlapci zvesela tancovali a já aspoň neviděla trosky našeho domova.
PS: ne, že by chlapci byli nevychování, jen nesmírně nadšení, šťastní a nadopovaní občerstvením, které jsem podávala, protože na cukrfree mrkvové muffiny jsem opravdu neměla časovou ani mentální kapacitu.
Takže???
Upekla jsem dort na zítřejší rodinnou oslavu? Cha cha. Ten byl dobrej. Jasssně. Kdepak, upeču ho v noci. Pokud do té doby najdu kuchyň. A gymnastický balon má dodnes z třetiny vytáhnutý špunt. Na další metu jsme se spolu zatím nedostali.
Ale už jsme uzavřeli s mužem pakt. Příští rok bude všechno jinak. Já chystám holčičí oslavy, on klučičí. Tak uvidíme, co nás čeká. Já jen vím, že si vezmu popcorn a ráda, moc ráda, se podívám.
