Článek
Půjdeme na hřiště?
(Jen to ne, prosím, jen to ne.)
No, hele, nechtěli jste pouštět ty draky?
Joo!!!
Tři, dva, jedna, klapka!
Pro jistotu mrknu na počasí. Vítr? 27 km/h, pocitový vítr 42 km/h. To je dost, ne? (Ne že bych kdy tušila, jak silný vítr je silný vítr, ale zní to slibně, 3 km/h by byly horší). Zběžný pohled z okna? Ale jo, trochu fouká. Tak bereme draky a jak rychle to jen jde (Softshelky! Dej si ty softheslky! Už byl každý čůrat? Jaktože ne, vždyť jsem to říkala už třikrát?! Máš pamlsky? Jo. A ty máš sáčky na ho*na? Jo.) se soukáme do auta a jedeme na louku drakovat.
Protože chceme dětem dopřát takové ty tradiční zážitky. A pobyt venku. A protože máme fobii z míst, kde je hodně lidí, dětí a herních prvků na poměrně malém prostoru. A taky možná proto, že loni a předloni se na pouštění draků vůbec nedostalo, jelikož jsme tak dlouho čekali na dokonalý vítr, že přišel dřív sníh a my vytáhli místo draků boby. Takže letos tu medaili za rodiče roku získáme a nikdo nám v tom nezabrání!
Větře, větříčku…?!?!
Teda až na bezvětří. Na louce vystoupíme z auta, zkoumavě pozorujeme stromy a snažíme se najít alespoň sebemenší náznak pohybu listů. Nic. Nula nula nic. Hm. Syn smutný, musíme slíbit, že pokud bude jen trochu foukat, půjdeme pouštět draky odpoledne. No tak jsme se aspoň prošli po nádherně zabahněné louce (Mami, no fuj, dívej, jak mám špinavé boty. No a na co si stěžuješ? Stejně to čistím já. Ano, je mi stydno, děti by to už měly dělat samy, díky za komentář.), ověřili se, že pes venku na doma důvěrně známý pokyn „ke mně“ absolutně nereaguje, a jdeme na to hřiště, co taky jiného.
Sliby se maj plnit, a nejen o Vánocích
Tudíž když jsme odpoledne zaznamenali jemně větrné počasí, sbalili jsme naše tři draky, kteří dva roky odpočívali v garáži, a zase vyrazili za podzimní idylkou. K těm drakům. Jeden byl takový ten pevnější, rozuměj dražší, co má potenciál, leč mlhavě si vzpomínám, že předpředloni jsme mu přezdívali dezolát, protože místo pěkného plachtění točil pořád dokola otočky a pak se zapíchl do země. Ale já byla přesvědčená, že za dva roky dozrál a bude lítat pěkně. Pak jsme měli dva nové draky, ty úplně nejlevnější. Pořád je kupujeme, protože když jsme kdysi toho jednoho s krtkem koupili, tak lítal úplně nejlíp. Co na tom, že dalších 5 draků po něm už lítalo blbě, dneska to vyjde.
Drakové jsou na… draka
Dorazíme na jinou louku a světe div se, fouká! Zjišťujeme, že ty stupidní igelitkové krámy buď nelítaj nebo jsem je zase nějak blbě navázala (Proč musíme kupovat levný cetky, příště si koupím draky jako všichni ostatní! Vždyť jim to ale taky nelítá. Ale lítá, podívej!). No, děti se snažily rozlítat nerozlítatelné, já se snažila pozměnit špatně vyvážená těžiště těch levnejch imitací draků, přičemž jsem ty šňůry „upravila“ tak dokonale, že drak si už nezalítá. Dezolát se taky moc neosvědčil, i když oproti jednorožci a krtkovi aspoň vypadal, že má potenciál vzlétnout. Co vám mám vykládat, po chvilce nervování jsem svolala děcka, vysbírala draky, demontovala je a narvala do nejbližšího odpaďáku. Během celého toho cirkusu manžel domestikoval naši psovitou šelmu a snažil se napravit tu pohromu, kterou jsem provedla s draky a jejich nitkama.
Příště koupíme pořádnýho draka.
Ty se teď chceš někde stavit?
Ani ne, ale když to tak navrhuješ… :)
Jak vycvičit draka?
A jeli jsme do Decathlonu. Dlouho jsme tam nebyli. Naposledy dneska dopoledne po první neúspěšné drakiádě. Ne pro draka, pro kennelku na psa. Což je mimochodem slovo, které jsem ještě před pár týdny neměla ani v pasivní slovní zásobě. Kupte si psa a zjistíte, kolik toho nevíte. Rázem se vám rozšíří nejen chlupy v baráku, ale tak slovní zásoba. A nebudete chápat, jak jste bez slovíček jako clicker nebo pamlskovník mohli fungovat. Zpět k opakované návštěvě velkoobchodu se sportovními potřebami. Nevadí. Proč ne. Koupili jsme tedy draka. Jednoho. Radši. Protože kdyby to byl zase nějaký šunt, tak ať tam nenecháme tisícovku, že jo. Vrátili jsme se na louku. Přestalo foukat. Lidé, kterým před půl hodinou draci létali, vyklidili pole. No. Není se co divit, že. Nefouká. Já nevím. Nevím no. Cítím se jak v báji o Sisyfovi. On valí kámen, my se pokoušíme o tvoření podzimních rodinných zážitků. Vypadá to, že beznadějně. Naštěstí můj manžel vzal osud dnešní drakiády do rukou a přeci jen objevil jakýsi vzdušný vír a my draky pouštěli. Teda draka. Což byl (pochopitelně) kámen úrazu.
Já chci pouštět.
Já jdu domů! On pouští mnohem dýl než já!
Nepouštím. Ty to máš dlouho! Už budu pouštět já.
Ne! Tys to měl tři hodiny.
No nic. Tak drak je dobrej. My zase někdy do toho Decathlonu zajedeme a koupíme další dva, že jo. Když nám to drakování tak jde. Tak snad to stihnem ještě letos.
