Článek
Proto je prakticky už vůbec nenosím. Všechno lesklé, hezké a vysoké jsem darovala Lakatošovým, zašla si do prodejny pro ženy, které už mají děti, a proto mohou být hnusné, a vybavila se obuví, u které nelze poznat, na kterou nohu patří, pokud vůbec na nějakou. Ne, kecám. Každopádně botník jsem skutečně obměnila. A ne, lodičky v něm nezbyly ani jedny. Tedy jedny ano, ale to je spíš nostalgická relikvie, chodit se v nich nedá.
Matka míní, život mění
Jenže. Přijdou v životě situace, které si přímo žádají lodičky. Občas nechci být bio-eko-nonbinar žena, ale prostě žena, tak jako postaru. Žena, která je žena, a nestydí se za to, žena, která je hezká, a nestydí se za to. Takže jo, nebudu vás napínat. Jdeme na svatbu. Ne. Tohle není věta, kterou můžete jen tak přelétnout. JDEME NA SVATBU. Pro vás možná maličkost, pro mě zázrak.
Zázraky se dějí
Víte, od té doby, co máme děti, se nám pozvání na svatbu příliš nehrnou. Vlastně nedostáváme vůbec žádné. Netuším proč, jsem si jistá, že bychom s našimi třemi poklady byli atraktivní svatebčané. Nicméně usmálo se na nás štěstí. Manželův bratr se žení. Poslední svobodný člen blízké rodiny. A my jsme pozvaní. Je faktem, že sice bez dětí, ale pozvaní. A taková událost se musí prožít důstojně, protože nikdy nevíte, jestli se ještě někdy naskytne podobná příležitost.
Bez lodiček neodejdu!
Abychom to pojali skutečně ve velkém stylu, museli jsme samozřejmě zakoupit veškeré šatstvo, některým z nás i obutí. Ne že bychom milovali nákupy, nicméně manželův svatební oblek se nečekaně scvrkl a mé šaty z dob minulých by spíše oblékla má dcera než já. Pro oblek jsme jeli kam? Do Polska samozřejmě. Šaty jsem si koupila kde? Na Sheinu samozřejmě. A teď ty boty. Přece nepůjdu v nějakých barefoot balerínách, nepatřím do lesanského železa. Jsem žena bratra ženicha. Mladá, neodolatelná, nádherná a v tento den bezdětná. To si žádá odpovídající boty. Střevíce, lodičky, na podpatku, vysokém. Takže jsem si jedny takové koupila. Byl to porod. Mé nohy protestovaly, nic jim nebylo dost dobré, dost široké a dost měkké. Nakonec však můj mozek přesvědčil má chodidla, že se do jedněch bot přeci jen vejdou, a já si je hrdě odnesla domů.
Těžko v obýváku, lehko na parketu
Jenže. Moje nohy dávno zvlčely. Odvykly přizpůsobovat se. Nejsou zkrátka zvyklé tísnit se v lodičkové špičce. Takže si vyžadují trénink. Ihned po koupi bot jsem v nich pár minut denně občas chodila, abych je přivykla. Těžko na bojišti, lehko na cvičišti. Brzy mě však domácí korzování přestalo bavit, boty jsem schovala do krabice a místo hry na princeznu jsem tvrdě matkovala. Ale svatba se blíží. A já ji chci ustát. Důstojně ustát.
Zoufalá doba si žádá zoufalé činy
Takže. „Teď, nebo nikdy!!!“ řekla jsem si, když jsem napouštěla kýbl na vytírání podlahy. Střevíčky jsem vytáhla z krabice, šup na nožky v sešoupaných domácích kamaších a jde se na to. Vytřela jsem v lodičkách celý dům. Ne abych přesvědčila manžela, že má doma kus, ale proto, abych se v těch zpropadeně krásných botech naučila chodit a nerozsekala se na cizí svatbě. Protože na té své jsem se v ještě vyšších lodičkách před devíti lety rozsekala. Naštěstí jsem neměla moc svědků. Naštěstí si salón za tu díru ve spodničce neúčtoval šílené peníze. Naštěstí se ta oděrka na červených botech dala zalakovat lakem na nehty a ještě jsem s nimi nadělala v příštích předtěných letech dost parády.
Trénink dělá mistra. Držte mi palce
Ale strhnout na sebe pozornost na cizí svatbě nechci. A taky se nechci přizabít. Takže trénuju. Dneska jsem ve střevících vytírala, zítra v nich můžu drhnout záchod a pozítří třeba umývat okna. Není problém. Na srovnání noh do latě mám ještě týden. To dám.
