Článek
Bylo to to nejzajímavější, co mě zaujalo při mé první návštěvě Plzně. Je to již nějaký ten čas, kdy se tak stalo, a přesto má můj obdiv do dnes. Jako nepoučená přespolní jsem se hned zajímala, co že je to za palác.
Kamarádka, za kterou jsem tehdy do tohoto západočeského města přijela na návštěvu, mně odpověděla holou větou: „Jo myslíš tuto, no to je synagoga“.
A já byla zase tam, kde před chvilkou. Překvapená, vykulená a nevědoucí. Jak Neználek.
Takže ten obrovský palác v centru města, který mě okamžitě zaujal, je synagoga. Co to vlastně je?
Synagoga je jakýsi chrám a modlitebna a místo shromáždění Židů na celém světě. Poprvé se objevila v babylonském zajetí Židů, po zboření prvního jeruzalémského chrámu. V době druhého Chrámu již synagogy představovaly náboženská i společenská centra života obce. Jejich význam výrazně stoupl po zboření druhého Chrámu roku sedmdesát.
Nejstarší archeologický doklad existence synagógy na území Izraele pochází z počátku 1. století n. l. a nachází se v Gamle. Mimo Izrael se za nejstarší považuje ta na ostrově Délos a pochází z 1. století př. n. l.
Tvary a podoby synagog vychází z architektury blízkovýchodních chrámů, stejně jako mešity. Ale neexistuje zde žádný závazný vzor. V ortodoxních synagogách je ženám tradičně vyhrazen oddělený prostor za stěnou hlavního sálu nebo na galerii v patře. Zato reformní a moderní synagogy se vnitřním uspořádáním spíše blíží křesťanským kostelům. Výzdoba se zpravidla omezuje na ornamentální malby, vitráže, mozaiky a závěsy. Žádné sochy nebo zobrazení lidských postav jako v křesťanských kostelech a chrámech.
Synagogy jsou orientovány na východ, respektive směrem k Izraeli. V Izraeli směřují k Jeruzalému a v Jeruzalémě ke Chrámové hoře.
Každá synagoga má svatostánek, ve které jsou uloženy svitky Tóry. Někdy jen jeden, častěji i více.
Svitky Tóry mají připomínat schránu neboli archy úmluvy, která bývala uložena ve vnitřní svatyni Jeruzalémského chrámu. Zakrývá ji opona, která je symbolem chrámové opony. Měla za úkol oddělovat svatyni od velesvatyně.
Současný svitek Tóry v plzeňské synagoze pochází z roku 1896. Byla to velká sláva, když byl přenášen po Klatovské třídě za účasti stovek lidí. Přítomen byl i tehdejší vrchní zemský rabín Karol Sidon, zástupci velvyslanectví Izraele, Německa i Kanady, biskup Tomáš Holub či emeritní biskup František Radkovský.
Celá slavnost vrcholila uložení Tóry předsedou plzeňské židovské obce Jiřím Löwy spolu s Karolem Sidonem do schránky Aron ha-kodeš uvnitř Velké synagogy. Ta je „pouhým“ obalem nebo strážcem Tóry. Pokud chybí, není možné v synagoze sloužit bohoslužbu.
Tóra je to nejcennější, co Židé mají. Je to střed, kterého se všechno otáčí. Ta uložená v plzeňské synagoze je sice největší, ale není místní. Podle už špatně čitelných nápisů na nástavcích Tóry byl dárcem Abraham Eliezer Pfeiffer. Ten ji věnoval v roce 1896 při příležitosti narození svého syna Jaakoba Chaima.
Pfeiffer a tedy i Tóra pocházejí z bavorského města Straubingu. Ale jak se dostala do Plzně, je prozatím záhada. Buď během nacistické perzekuce, kdy množství německých Židů prchalo do Československa v naději na klidný život. Mohl ji také přivézt rabín americké armády, která po osvobození Straubingu pokračovala až do Plzně.
Kromě této „hlavní“ Tóry vlastní Plzeň ještě další dvě. Ta největší měří na výšku metr a její dnešní vyhotovení by stálo jako luxusní automobil.
K Tóře patří několik menších doplňků. Stříbrná korunka s horským křišťálem, pozlacené zvonečky a židovská hvězda. Také stříbrný štít znázorňující novorománské průčelí synagogy a ukazovátko s křišťálem. Všechny tyto doplňky mají svůj kultický význam.
V synagoze také bývá věčné světlo symbolizující nepřetržitě hořící oheň jeruzalémského chrámu a Boží přítomnost.
Ale ne vždycky to byla tak nádherná budova jako dnes. Během druhé světové války byla využívána jako skladiště, po jejím skončení v ní opět probíhaly bohoslužby, ale jen do roku 1973. Poté byla opuštěna a chátrala. Ještě nedávno to byly ruiny, kde se scházeli místní opilci a povaleči, kteří toto posvátné místo hanobili výkaly.
Dlouhé tři roky trvala oprava plzeňské Velké synagogy. Je největší v České republice, druhou největší v Evropě a pátou na světě. Náklady na rekonstrukci přesáhly milion korun.
Kromě bohoslužeb zde probíhají komentované prohlídky určené široké veřejnosti a výstavy. Přístupný je i rabínský dům s rituální lázní „mikve“.
