Rekordní bezvětří? Němci najeli mazuťáky a elektřina stála jak nový iphone!

Neznám moc složitějších a tajemnějších věcí, než je současná energetika. Něco by se samozřejmě našlo – umělá inteligence, nanotechnologie, kardiochirurgie, dámská móda, daňové přiznání a nebo trojkrok ve slowfoxu. Ale o ničem z toho dnes psát nechci.

S ohledem na komplexnost a „všeobjímajícnost“ (lepší slovo jsem nenašel) energetiky jsem velmi vděčný za to, že existují nejrůznější statistické weby s otevřenými aktuálními daty o výrobě, spotřebě, přeshraničních tocích a dalších klíčových ukazatelích. Díky nim totiž máme šanci to čím dál tím zašmodrchanější energetické klubko alespoň občas trochu rozplést. Pravda, dost často při tom objevíme jen nové uzle, ale jsou i vzácné momenty, kdy nám data v plné nahotě odhalí nezpochybnitelnou pravdu.

Jako v polovině prvního ryze listopadového týdne. Stala se přitom docela banální věc. Přestalo foukat. V celé Evropě a prakticky úplně! Jen si toho nikdo moc nevšímal, protože zrovna vrcholily prezidentské volby v Americe a vítězné tance Donalda Trumpa přebily naprosto všechno včetně vztahových zvratů ze Survivora.

Dost už bylo ale řečí, nechme mluvit obrázky – jeden jich vydá, jak známo, za tisíc slov.

Takto vypadala situace v Evropě z pohledu větrné energetiky ve středu 6. listopadu 2024. MEME s Travoltou rozhazujícím rukama si domyslete sami. Vítr foukal prakticky jen ve Švédsku a Řecku, jinak skoro nikde.

Výroba větrných elektráren v celé Evropě se kolem poledne propadla na dlouho nevídaných 12 GW a nějaké drobné (přičemž ty „drobné“ šly za offshory, které spadly až na titěrných 229 MW). Aktuálně má přitom Evropa nainstalováno ve větru dohromady 278 GW, z toho 243 GW v onshorech a 35 GW v offshorech. Když tedy bylo ve středu nejhůře, využívala Evropa těchto kapacit z pouhých 4,3 % a větrná energetika pokrývala jen 3,7 % okamžité spotřeby.

Teď si trochu zacestujeme po celém starém kontinentu, ale nebojte, uhlíková stopa bude minimální, omezíme se na pohyb prstem po mapě. Jak vypadala situace ve středu 6. listopadu v zemích s nejsilnějšími větrnými flotilami? A jak ji příslušné energetiky řešily?

V Německu ve 14:00 dodávaly větrníky do sítě slovy 47 MW (0,07 % celkové kapacity, což shodou okolností odpovídalo i podílu na zatížení). Nejvíce výkonu pokrývalo uhlí (28,8 %), plyn (20,9 %) a dovoz ze zahraničí (22,4 %). Ano, z velké části i z Česka (2,2 GW), ale hlavně z Francie (3,7 GW), Švýcarska (2,5 GW), Rakouska (1,7 GW) či Nizozemska (1,6 GW) a dalších zemí (ještě že má Německo tolik sousedů). Na moment se ještě vrátím do domácí německé výroby: Víte, který zdroj trhl rekord? Ten suverénně nejšpinavější! Co to bylo a kolik to vyrábělo, to vám ale zatím nebudu prozrazovat, protože to byste se pak nesmáli, až já se do toho navleču…

V Dánsku nastalo číselné minimum někdy nad ránem (25 MW, 0,3 % větrné kapacity, 0,7 % pokrytí zatížení), ale to je vlastně úplně jedno, protože větrná bída trvala až do pozdního odpoledne. Dánské řešení? Podobné jako to německé – při vší snaze se Dánům dařilo tvrdými domácími zdroji (černé uhlí, biomasa, odpad) pokrýt jen kolem 30-40 % spotřeby, zatímco ze zahraničí tahali 60-70 %.

V nizozemském grafu pak není větrná energie ani vidět – země se musela zcela spolehnout na černé uhlí a především pak zemní plyn.

Vítr se zrovna nepřetrhl ani v takových spolehlivě větrných zemích, jako je Velká Británie. Těch odpoledních 2,8 GW (7,4 % zatížení) síť fakt nevytrhlo, držely ji hlavně plyn (58 %) a jádro (12,4 %). Pokud jste zaregistrovali odlišnou grafiku, vězte, že jde o daň za vystoupení z EU… Pro úplnost: Mrzké větrné podmínky vládly hlavně v první polovině dne i v Irsku.

Další větrná velmoc Španělsko? Situace hlavně od půlnoci a nad ránem tristní (pod 1 GW), odpoledne ne o moc lepší. Za jakous takous soběstačnost vděčil Pyrenejský poloostrov jádru, plynu, vodě a žlutému Punťovi.

Itálie jako přes kopírák, jen si škrtněte to jádro.

A vítr měl dovolenou i na Baltu, takže Poláci o to víc pálili uhlí a zemní plyn.

Zkraťme to. Ve středu 6. listopadu prostě foukalo jenom ve Švédsku…

…a v Řecku…

…a to ještě ne kdovíjak. I tyto země se musely po značnou část dne spolehnout na stabilní zdroje.

Máte-li pocit, že data za Česko jsou nezajímavá, protože tu máme víc vzácných orlů mořských než větrníků, vyvedu vás z omylu. Naše energetika je totiž tak navázaná na německou, že podle ní do značné míry řídí výrobu. V kritickou středu 6. listopadu tak české hnědouhelné elektrárny dosáhly nejvyšší výroby od krizového roku 2022! Absolutní maximum činilo přes 5 GW a pokrývalo přes 57,7 % zatížení.

Konečně se dostáváme k důsledkům. V 17:00 vystoupaly ceny elektřiny na spotových trzích v celé střední a východní Evropě k 800 eurům za megawatthodinu (v Německu dokonce na 820 eur). Elektřina byla v tu chvíli mnohem dražší než máslo či čokoládové kolekce a odpovídala spíš nějaké vyšší řadě nového iphonu. Podle českého OTE dosáhla česká cena na vnitrodenním trhu v maximu skoro 940 eur za megawatthodinu.

Kontrolní otázka: jestlipak víte, soudruzi, jak vzniká cena silové elektřiny na burze? … Co? Neví? Ani svazáci, Jasánek? … Šternberk? … Já vám to řeknu přesně.

Výrobci vstupují na trh postupně podle výrobních nákladů a poptávky. Přednost mají solární a větrné zdroje, které tam jdou za nulovou cenu. Pozor na oblíbený chyták. To vůbec nic neříká o tom, zda jsou tyto zdroje drahé či levné, spíš to odráží nulovou cenu „paliva“ a dost často i štědře dotovaný provoz. Další na řadě jsou jaderné elektrárny, potom levnější hnědouhelné, dražší černouhelné a za normálních okolností nakonec plynové.

Vtip je v tom, že v daném okamžiku určuje cenu pro všechny onen nejdražší zdroj, který zavítal na burzu jako poslední (někdy se mu říká „závěrný“, když si člověk na to slovo vzpomene). Takže když hodně fouká a svítí, ceny padají k nule (a někdy i pod ní, to je právě jeden z efektů provozních dotací) a když nefouká a nesvítí, ceny jdou opačným směrem.

Čímž se dostáváme k otázce, co tak šíleného se rozběhlo v Německu, že megawatthodina stála v celé střední a východní Evropě přes 800 eur. Byly to elektrárny na těžký topný olej, nebo-li mazut. Tedy něco ještě mnohem špinavějšího než proklínané uhlí. Podle výrobních dat výkon těchto zdrojů dosáhl odpoledne 1 191 MW, což byla dokonce ještě vyšší hodnota než maximum z krizového roku 2022! Čili možná šlo i o historický rekord…

Nenechte se přitom zmást. Tyto zdroje nejsou žádné rozvrzané „werky“ vytažené „z kopřiv“. Řada z nich byla vybudována teprve nedávno v souladu s německým energetickým zákonem jako „speciální síťové vybavení“ určené pro stabilizaci soustavy. Nově se staví „mazuťák“ například v lokalitě Marbach am Neckar nedaleko Stuttgartu.

Možná si říkáte, co to ten pisálek plaší? Vždyť krátkodobý výkyv na spotu nikomu do peněženky nehrábne… A máte samozřejmě pravdu. Problém je v tom, že k těmto výkyvům bude docházet čím dál tím častěji a to už by se časem v těch peněženkách projevit mohlo. Trend je zřejmý. Evropa se zbavuje stabilních a řiditelných zdrojů a naopak nadále horlivě rozvíjí ty na počasí závislé.

Přestože v mnoha zemích už mají obdivuhodné bateriové kapacity, ve středu 6. listopadu jim to bylo platné jako… jako větrník při bezvětří. Síť na celém kontinentu musely podržet klasické jaderky, uhelky a plynovky. Exaktně se tak potvrdilo, že při déle trvající nepřízni počasí nás prostě vnitrodenní akumulace evidentně nespasí, jakkoliv je užitečné a potřebné ji dále rozvíjet. Pomoct by mohla až ta dlouhodobější (vodíková). Tu však zatím rozhodně nemáme technicky ani ekonomicky úplně dořešenou. Počítejme tedy s tím, že „iphonové“ či, chcete-li, „mazutové“ ceny se budou na burze zjevovat čím dál častěji.