Čína sice trhá zelené rekordy, ale v zimě jede pořád až z 75 % na uhlí

V epizodě Rimmerosvět mého oblíbeného sitcomu Červený trpaslík vede britsky úslužný robotický sluha Kryton roztomilý dialog s Arnoldem Rimmerem, mužem, který povýšil křiváctví a looserovství na umění:

KRYTON: A řekněte, jste silný jedinec, který chce slyšet celou pravdu v její nemilosrdné nahotě, či patříte k těm slabším, co dávají přednost blahé nevědomosti o té hrůze, před níž stojíte?

RIMMER: Nevědomost, vždy a všude.

KRYTON: (Přehnaně vesele) Blahopřeji, pane! Váš zdravotní stav je jedna báseň. Na shledanou příště.

RIMMER: Takže jsem zcela zdravý?

KRYTON: Zdravý jako rybička.

RIMMER: Kdyby něco nehrálo, tak o tom chci vědět.

KRYTON: Kdyby něco nehrálo, tak Vám to řeknu.

RIMMER: I kdybych to nechtěl vědět?

KRYTON: No, to ne. V tom případě budu lhát a tvrdit, že jste zdravý jako rybička.

RIMMER: Krytone, chci to vědět. Proto jsem si zažádal o prohlídku. Je to se mnou špatné?

KRYTON: Vypnout lhací režim. Ano, pane, už to tak bude.

A teď kápněte božskou. Patříte spíš k silným nebo slabším jedincům? Pokud k těm silnějším, čtěte bez omezení dál. Pokud k těm slabším, doporučuji zapíchnout to už za analytickou rozcvičkou.

Napřed se protáhneme u slunečních elektráren. K roku 2023 měla Čína nainstalováno téměř 610 GW, tedy 7,5× víc než opěvovaní Němci a 4,4× více než druzí v celkovém pořadí Spojené státy americké. Procentuální podíl Číny na všech světových kapacitách se mimochodem podivnou náhodou shoduje s odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec (42).

Graf zachycující přední peloton říká jasně, že Čína šla do trháku v roce 2015 a od roku 2020 se už účastní zcela samostatného závodu.

Letos spustila země největší solární elektrárnu na světě s rozlohou 2 000 km2 (to je jako čtyři Prahy) a instalovaným výkonem 5 GW (to je víc než celá česká jaderná flotila, ale nebavme se o výrobě a koeficientu ročního využití). A také uvedla do provozu první dvouvěžovou termosolární (CSP) elektrárnu na světě (že by Číňané tolik hltali Tolkiena?).

Teď si dáme lehký výklus pod větrnými farmami. Nezdá se to, ale v této disciplíně získala Čína dominanci už v roce 2012. Na druhou stranu s výjimkou rekordního roku 2019 nemá rozvoj větrné energetiky tak šílenou dynamiku jako u té solární, takže oproti čínským 442 GW zaostává druhý v pořadí (opět USA) v celkovém instalovaném výkonu pouze trojnásobně.

K větru už zbývá jen dodat, že letos v Číně vyrostla nejsilnější větrná turbína na světě. To „hovado“ (jinak se to snad už ani nazvat nedá) má průměr rotoru s lopatkami 310 metrů a dodává do sítě až 26 MW.

Souhrnně lze k čínským solárům a větrníkům ještě doplnit, že letos v nich země buduje skoro dvakrát více kapacit než zbytek světa. A že i díky tomu dosáhla svých cílů o šest let dříve, než si naplánovala. Kam se hrabe EU, což?

Zbytek rozcvičky už můžeme strávit v tiché meditaci nad tím, jak Čína válcuje svět i ve všech ostatních zelených disciplínách – bateriových úložištích, klasických vodních elektrárnách (přehradních či průtočných), přečerpávacích vodních elektrárnách, elektromobilech a samozřejmě i ve výrobě zeleného vodíku v elektrolyzérech. I bez výše uvedených grafů jsme všichni tak nějak tušili, že je to ve všech případech o parník. Ale možná jsme neměli ani ponětí o tom, jak obrovský ten parník je (nebo že je těch parníků trochu víc).

Konec analytické rozcvičky, slabší jedinci, na shledanou! Dál čtou už jen ti, kdo chtějí slyšet celou pravdu v její nemilosrdné nahotě.

Napřed se podíváme, nakolik lze dva mediálně nejvděčnější ukazatele, tedy instalovaný výkon v solárech a větrnících, skutečně považovat za tak fantastické vzhledem k velikosti čínské energetiky. Spácháme-li trojčlenku proti průměrnému zatížení sítě 1053 GW (!), zjistíme, že to zase taková hitparáda není. Těch 610 solárních GW v Číně odpovídá 3,9 GW v Česku. Což už je dnes realita. Čínských 442 GW ve větru pak odpovídá českým 2,8 GW, tam máme co dohánět, ale proti Dánsku a dalším větrným gigantům je to vlastně docela málo.

Pokud se na věc podíváme obráceně a napočítáme si Čínu podle současného Německa (soláry 94 GW, větrníky 71 GW), dostaneme se na 2438 GW v solárech a 773 GW ve větrnících. Čili německý ovčák se před čínským drakem rozhodně neplazí, spíš naopak. Na druhou stranu nelze nevidět nepoměr mezi dynamikou vývoje v Číně a ve všech ostatních státech. Možná budou stačit dva tři roky a Čína pobije všechny i v relaci s velikostí energetiky.

A teď to nejdůležitější, prosím virbl. Čína je dlouhodobě suverénní, nedostižná a naprosto dominantní ve využívání uhlí. V roce 2023 spálila odhadem 4,42 miliard tun, což reprezentuje 56 % celkové spotřeby. Pro srovnání: Druhá Indie byla na 976 milionech.

Když se přitom podíváme 15 let do historie, zjistíme, že Čína je na historicky nejvyšších hodnotách. Od roku 1998 narostlo množství ročního využití uhlí na více než trojnásobek! Navzdory nezpochybnitelnému gigantickému rozvoji všech zelených technologií.

Podle Global Coal Plant Trackeru v Číně každoročně přibydou desítky GW uhelných kapacit, vloni konkrétně 47 GW. Dohromady má dnes země kolem 1080 GW v uhlí, což mírně převyšuje celkové průměrné zatížení. V roční bilanci se uhlí podílí na výrobě 61 %.

Jenomže to pořád ještě není to nejhorší. V kritických zimních měsících stoupá podíl uhlí na produkci elektřiny až na neuvěřitelných 75 %. A v dohledné době se to nezmění, protože když není kde brát, pálíte, co hoří. Až začne v Číně klesat spotřeba uhlí (a ona jednou začne, protože OZE v určitou chvíli přeci jen „zakrojí“ především do letní výroby), projeví se to pouze na ročních bilancích, nikoliv na potřebě disponibility. Jinými slovy stejně jako u nás budou OZE nahrazovat uhlí, nikoliv uhelné elektrárny.

Podle zprávy agentury Reuters z konce letošního srpna (!) Čína v průběhu léta zvýšila domácí těžbu uhlí a dovoz na rekordní hodnoty. Sakra, proč? Vždyť vodní a solární elektrárny sice jely v té době naplno, a tepelné zdroje tak mohly trochu odpočívat. Jediným racionálním vysvětlením je tvorba zásob na zimu.

„Elektrárny hromadí zásoby, aby měly dostatek paliva a vyhnuly se opakování situace na podzim a v zimě roku 2021, kdy zemi sužoval nedostatek energie,“ píše Reuters. Čínské doly zvýšily produkci na rekordních 390 milionů tun v červenci 2024 (vloni to bylo ve stejném měsíci 378 milionů a o rok dříve 373 milionů).

V čínské energetice se v posledních letech začalo hovořit o tzv. „dvojitém vrcholu“ (ale no tak…). Vysokou spotřebu totiž země nemá pouze v zimě, ale kvůli stoupajícím požadavkům na klimatizování a chlazení i mezi červnem a srpnem. Absolutní vrchol však zůstává zasazen mezi prosinec a únor, kdy dramaticky roste potřeba vytápění a klesá výroba vodních a solárních zdrojů.

„Výsledkem je, že elektrizační soustava je v zimní špičce mnohem více závislá na uhlí než v létě. V pětiletém období 2019-2023 dodávaly tepelné elektrárny 75 % elektřiny mezi prosincem a únorem ve srovnání s méně než 70 % mezi červnem a srpnem. Rozdíl mezi letním a zimním modelem se pravděpodobně v příštích několika letech prohloubí, protože vláda urychlí zavádění solárních parků. Zajištění spolehlivých dodávek elektřiny tak bude i nadále záviset na vytvoření dostatečných zásob uhlí během jarní a podzimní sezóny, aby bylo možné uspokojit špičkovou zimní poptávku,“ píše také Reuters.

Na závěr se ještě zahleďte do několika výmluvných grafů. Klíčový je ten první, ale proč vypadá, jak vypadá, to pochopíte až z těch následujících.

Až tedy příště narazíte zase na nějaký oslavný tweet či článek o Číně, buďte úplně v klidu. Ani jedna z používaných mediálních zkratek nebude ani zdaleka pravdivá. Ano, Čína sice bude i nadále dominovat v zelených technologiích. Zároveň jí ale nezbyde nic jiného, než ještě dlouhá léta pokračovat v neutuchajícím uhelném boomu. Na její obranu: Co má taky, chudák, dělat, když do ní z Evropy přesouváme postupně prakticky veškerou průmyslovou výrobu?