Článek
Je to přesně rok, kdy země Evropské unie definitivně schválily změny v systému emisních povolenek. Zatímco zpoplatnění emisí z vytápění budov a silniční dopravy vyvolalo pověstnou vlnu nevole (v tomto případě teda možná spíš „vlnu, vole“), konec bezplatných emisních povolenek pro průmysl nikoho moc nezaujal. Dopady přitom mohou být podobně zdrcující.
Připomeňme si, co to vlastně ty povolenky jsou, co že to „povolují“ a proč jsou pro někoho dočasně zdarma. Evropský systém emisního obchodování funguje už od roku 2005 a jeho smyslem je zpoplatnit emise skleníkových plynů. Na mnoha (dokonce i oficiálních) místech se sice dočtete, že cílem je snížit znečištění ovzduší, to ale nedává smysl, protože oxid uhličitý fakt není znečišťující látka.
Jedna povolenka opravňuje k vypuštění jedné tuny oxidu uhličitého. Kdysi byla trochu k smíchu, protože stála asi pět eur, ale od roku 2021 už se nikdo nesměje, protože cena vylétla až nad hranici 100 eur. Zrovna teď se pohybujeme kolem 65 eur. Takže když jste elektrárna nebo velká fabrika a vypustíte miliony tun CO2 za rok, stojí vás ta emisní legrace každý rok řádově miliardy korun. Protože takovou dardu by těžký průmysl nemusel ustát, vybrané obory, u nichž hrozí přesun výroby do zemí s laxnějším přístupem k ochraně klimatu, zatím dostávají povolenky zdarma. S tím bude ale brzy taky konec – objem bezplatných povolenek se postupně do roku 2034 sníží na nulu. Výrobci tak čelí nabídce, která se doslova nedá odmítnout: Buď zainvestujete miliardy do inovativních technologií, které se sotva vylíhly, a nebo ty miliardy budete platit rok co rok a budou vám připomínat, že jste potřebnou investici neudělali. Tady máte naducaný pytel dotací a šup, šup, ať to lítá (teda vlastně nelítá).
Jenomže trh reaguje poněkud jinak, než jsme si vysnili, a to dokonce mnoho let před avizovaným zatnutím povolenkového tipce. V důsledku zhoršujících se podmínek a čím dál zamračenějšího výhledu do budoucna to výrobci raději rovnou balí a stěhují se do emisně příznivějších prostředí, zejména pak do Číny nebo Indie. Nevyhnutelným důsledkem dekarbonizace evropského průmyslu je tudíž karbonizace průmyslu asijského a v celkovém součtu i nezanedbatelný nárůst globálních emisí. A protože CO2 se v atmosféře míchá, a je tedy úplně jedno, zda vypustíme tunu emisí u Frankfurtu nad Mohamem nebo u Šanghaje, směřuje naše snaha do háje zelenýho (teda kéž by).
Chcete pár poučných příběhů? Tak tady máte tři jako v pohádkách:
1) Hliník se neodstěhoval do Humpolce, ale do Číny
V Žiaru nad Hronom stojí jediná hliníkárna na území Československa. „Stojí“ je přitom výstižnější, než se na první pohled zdá – před rokem a půl závod po 70 letech ukončil primární výrobu hliníku a propustil většinu zaměstnanců. Důvod? Příliš vysoké ceny elektřiny odrážející vysokou cenu povolenky. Pro představu: taková hliníkárna si bere ze sítě zhruba tolik elektřiny jako statisíce domácností. Takže jakýkoliv cenový otřes je setsakramentsky znát na faktuře.
Slovalco přitom prošlo nákladnou modernizací a dodnes reprezentuje jednu z nejekologičtějších hliníkáren na světě. Na jednu tunu vyrobeného hliníku vypouštěl závod pouhé čtyři tuny CO2. Čínské hliníkárny jsou z pohledu emisí zhruba čtyřikrát špinavější (a to i bez započtení přepravy přes půl zeměkoule).
Bolest z uzavření výroby pocítíme naplno, když si uvědomíme kontext a dodavatelský řetězec. Hliník patří k nejlépe recyklovatelným kovům vůbec, a měl být tedy i jedním z pilířů cirkulární ekonomiky a celého Green Dealu.
2) Ocelárny přejdou na zelený vodík (jehož odstín budou hlídat barvoslepí úředníci)
Cožpak o to, evropské ocelárny měly na vrcholu energetické krize taky pěkně namále. Výrobu jich pozastavilo cca patnáct. Ta pravá zkouška ohněm je však teprve čeká, protože konec bezplatných emisních povolenek jim prakticky znemožňuje zachovat výrobu oceli tradičním způsobem, tedy pomocí koksu ve vysokých pecích. Ten má přitom v procesu nejen funkci paliva, kterým se řádně „zatopí pod kotlem“, ale také redukčního činidla, které nám pomůže vyvázat kyslík z železné rudy a získat surové železo. Funguje to už stovky let bezvadně, ovšem v posledních desetiletích jsme začali mít zásadní problém s tím, že se při výrobě až příliš intenzivně kamarádí uhlík s kyslíkem…
Co s tím? Možnosti jsou v zásadě tři, ale žádnou pohádku v tom tentokrát nehledejte. 1) recyklace a přechod na elektrické obloukové pece, 2) zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS), 3) přímá redukce železa zeleným vodíkem. Bohužel ani jedna možnost není samospásná. Kompletní elektrifikace evropského ocelářství by vyžadovala asi jedenáct nových Temelínů, technologie CCS je investičně, technicky, logisticky i administrativně neskutečně náročná a zelený vodík zatím působí dojmem proslulé manželky jednoho slavného detektiva, o níž všichni mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl…
Přesto se právě poslední uvedenou cestou vydává řada německých oceláren. Ne že by tedy neměli z čeho brát, německá vláda jim na to přidělila štědré dotace ve výši šesti miliard eur! Nejprogresivnější je společnost Salzgitter, která jako jediná oznámila definitivní odchod od uhlí a díky přechodu na přímou redukci vodíkem a snížení emisí o famózních 95 % se má stát prvním nízkoemisním výrobcem oceli v Evropě. Konkurenční Thyssenkrupp Steel je opatrnější a zatím vypsal výběrové řízení na dodávku 143 tisíc tun zeleného vodíku od roku 2028. To samo o sobě reprezentuje 15 % veškerých vodíkových kapacit, kterých má Německo dosáhnout v roce 2030.
A v tom je ten problém. Vodíku bude málo, bude drahý a velmi pravděpodobně nebude ani zelený. V roce 2022 pokrýval vodík pouze 2 % evropské spotřeby, a přitom 96 % (!) tohoto vodíku bylo vyrobeno pomocí zemního plynu. Tedy modrý, nikoli zelený vodík (je to moc?).
3) Cementárny zdvojnásobí spotřebu elektřiny
Možná ještě hůře je na tom však dvě stě evropských cementáren. Ať už se totiž budou podobně jako ocelárny snažit o nejrůznější technologické inovace a vychytávky, chemii prostě nepřelstí. Když zahřejete rozemletou směs vápence s jíly na teploty kolem 1450 °C, rozloží se na oxid vápenatý (pálené vápno) a oxid uhličitý, i kdyby se Gréta stavěla na hlavu. V tomto případě je skutečně jediným řešením CCS, což je mírně řečeno ambiciózní podnik. Pomiňme investiční náklady, povolovací procesy, obligátní povstání na dotčených vsích. Podle informací od samotných cementářů by instalace zařízení navýšila spotřebu elektřiny na dvojnásobek!
Jev, o kterém se bavíme, už má svůj zavedený termín – carbon leakage, což vždy signalizuje, že se o problému alespoň ví a hledá se řešení. Jak přitom naznačují odhady poradenské společnosti EGÚ Brno, problém je to obrovský. Přesuneme-li 75 % průmyslové výroby z EU do Číny, může to zvýšit globální emise o ekvivalent téměř poloviny současných evropských emisí!
Už vloni proto začalo platit tzv. uhlíkové clo, které se vztahuje na dovoz emisně náročných komodit do EU. Jak moc to pomůže vrátit evropských výrobcům konkurenceschopnost na globálním poli, to ukáže až čas. Osobně mám však trochu obavu, že zkontrolovat emisní intenzitu čínských či indických podniků bude možná ještě náročnější než samotná transformace evropského průmyslu.
