Jak mají větrníky spasit energetiku, když nám vadí i za státní hranicí?

Pohodlně se usaďte, vypněte své mobilní telefony, připravte si popcorn a nesmějte se moc nahlas. O větrné energetice se v českých médiích už 20 let moc hezky píše – stát má vize, investoři stamiliony, vědci čísla, oborové asociace sny. Jenom těch elektráren tu stojí pořád nějak málo…

Následující větrná kronika zahrnuje vždy jeden dobový článek a přírůstek za každý rok.

2004

· Vítr nezná hranice

· + 12 ks, 7 MW

2005

· Firmy plánují postavit v zemi stovky větrníků

· + 11 ks, 11 MW

2006

· Větrná energie láká investory

· + 23 ks, 26 MW

2007

· Skupina J&T dá stamiliony do větrných elektráren

· + 32 ks, 62 MW

2008

· V Česku přibudou stovky větrníků

· + 20 ks, 32 MW

2009

· Větrné elektrárny v kraji by utáhly Šumperk

· + 25 ks, 44 MW

2010

· Na horách mají vyrábět více zelené energie z větru

· + 11 ks, 23 MW

2011

· U Hrádku nad Nisou vznikne jeden z největších českých větrných parků

· + 2 ks, 2 MW

2012

· U Jindřichovic může stát dalších sedm větrných elektráren

· + 21 ks, 43 MW

2013

· Stát čeká boom výstavby větrných elektráren. Lidé z oboru jsou skeptičtí

· + 5 ks, 9 MW

2014

· Vítr vyrobil v Česku elektřinu pro 136 tisíc domácností

· + 6 ks, 14 MW

2015

· Jakub Šiška: Z větru může Česko pokrýt až třetinu spotřeby elektřiny

· + 0 ks, 0 MW

2016

· Větrníky nesou miliardy i bez podpory státu, prosadit se ale není snadné

· + 0 ks, 0 MW

2017

· Hnutí DUHA: Skoro polovina obyvatel podporuje stavbu obecních větrných elektráren. Jen třetina je proti. Výsledky nového průzkumu veřejného mínění

· + 13 ks, 25 MW

2018

· Větrných elektráren může být v Česku sedmkrát víc a bioplynku může mít každé okresní město, říká šéf Komory obnovitelných zdrojů Chalupa

· + 6 ks, 12 MW

2019

· Chalupa: Fouká u nás podobně jako v Bavorsku, kde se staví ročně tolik větrných elektráren, jako my máme teď

· + 9 ks, 20 MW

2020

· Až třetinu energie můžeme dostávat z větru. Jenže politici nepomáhají

· + 0 ks, 0 MW

2021

· Fouká tady dost, pro větrné elektrárny nemáme vůbec špatné podmínky, míní podnikatel Jiří Hlavenka

· + 0 ks, 0 MW

2022

· V Česku nefouká? Studie vyvrací mýtus, větrníky by pokryly deset procent elektřiny

· + 0 ks, 0 MW

2023

· Že obce nechtějí větrné elektrárny? To je mýtus, který se pořád opakuje

· + 10 ks, 12 MW

Navzdory všem optimistickým mediálním výkřikům se od počátku větrných věků v české kotlině vybudovalo všeho všudy 215 větrníků se souhrnným instalovaným výkonem 352 MW. V letošním roce se podílejí na výrobě elektřiny v ČR přesně jedním procentem.

Když se vrátíme k parametru instalovaného výkonu a srovnáme jeho absolutní výši se státy unijní sedmadvacítky, zjistíme, že jsme devátí od konce, a to jen díky Slovensku, Slovinsku a Maltě, jejichž obyvatelé nevědí, co to větrník je (no, dobře, na Slovensku by ho mohli znát aspoň v cukrárnách), a maličkatému Lucembursku, kam se větrníků moc nevejde. Záda nám ukazují Bulhaři i Litevci.

Přitom se ale v médiích pravidelně zjevuje v různých obměnách studie Akademie věd, podle níž může ČR do roku 2040 vyrábět z větru téměř třetinu elektřiny. Pravda, platí to pouze ve scénáři, který sami autoři označují za optimistický, ale to v titulku nevadí, protože to rituálně oslavuje nekonečný význam slova „až“. Tento scénář tedy počítá s nárůstem instalovaného výkonu z dnešních cca 352 MW až na těžko uvěřitelných 7044 MW, což představuje nárůst o více než 1900 %. Jen pro představu: Znamenalo by to, že tu bude stát přes tři tisíce větrníků, tedy jeden u každé druhé obce.

Abychom to opravdu stihli do roku 2040, bylo by nutné už letos postavit 394 MW (tedy cca 200 větrníků s vyšším instalovaným výkonem, než máme teď) a pak tento úctyhodný výkon celých 15 let každoročně opakovat. Graf kumulovaného instalovaného výkonu potvrzuje, jak moc by se ta vývojová „hokejka“ musela ohnout (kam se hrabe pověstný klimatický „hokejkový graf“…).

Vždy mi připadalo zvláštní, kolik úsilí už se vložilo do propočtů typu „když postavíme bambilion větrníků, vyrobí dva bambiliony elektřiny a ušetří tři bambiliony emisí“. A jak málo úsilí se věnovalo otázkám, kde tyto větrníky reálně vyrostou, kdo do nich zainvestuje a jak je přijme okolní obyvatelstvo.

Seznam bojišť s prohranými větrnými bitvami by už zabral několik A4 a stále se prodlužuje. Jen namátkou si připomeňme pár názvů z posledních let: Kozmice, Ješetice, Struhařov, Mochtín, Josefov, Koloveč, Jenišovice, Olešná, Horní Řasnice, Všeruby, Drnholec… Korunu tomu nasadil nedávno Větrný Jeníkov. Jedním z nejostřejších skalpelů určených k zaříznutí větrné energetiky je přitom institut místního referenda, který už má na svědomí 28 farem!

V letošním roce jsme však povýšili větrnou averzi na nový level. Začali jsme blokovat i větrné projekty v zahraničí, tedy mimo naši zem, ale blízko od hranic.

Nejprve se vzbouřily obce na Hodonínsku vůči slovenskému plánu vybudovat sedmnáct obřích větrníků u obce Skalica. „Celé území je přírodně cenné a turisticky atraktivní. Dvě stě metrů vysoký sloup s větrníkem bude hodně gigantický, všechny dohromady negativně ovlivní ráz krajiny a mohou způsobit i další problémy. Kromě hluku a vibrací se mluví také o elektromagnetickém smogu. Nejbližší domy jsou vzdálené odhadem 500 až 600 metrů, kdyby se jednalo o dva až tři kilometry, bude to něco jiného,“ sdělil starosta Sudoměřic František Mikéska.

Následně vypuklo povstání i v obcích na Tachovsku proti povolení stavby čtyř větrných elektráren v Bavorsku, konkrétně v blízkosti chráněné krajinné oblasti Český les. Ozval se dokonce i český ministr životního prostředí Petr Hladík s tím, že Němci „zneužili svůj zákon“ a investor účelově rozdělil větrný park na dva projekty po dvou větrnících. Německé úřady tak po něm nepožadovaly posudek vlivu stavby na životní prostředí. Pokud by to neudělal, spadnul by do řízení EIA. Mluvčí bavorského ministerstva životního prostředí Veronika Seitzová však uvedla, že do schvalovacího procesu byly zapojeny přeshraniční orgány a byly prověřeny a posouzeny vlivy na německé a české straně.

Do třetice: Znojmo se v otevřeném dopise hejtmance Dolních Rakous ohradilo vůči výstavbě obřích větrných elektráren u dolnorakouského Mailbergu. Zvolená lokalita je prý až moc dobře viditelná z mnoha míst včetně znojemského hradu, rotundy nebo Hradiště. Větrníky by tak znamenaly velký zásah do krajinného rázu oblasti. „Jedním ze zásadních aspektů cestovního ruchu Znojemska a přilehlé rakouské části je neporušený krajinný ráz s hustou sítí vinařských obcí a historických městeček s dominantami kostelních věží. Pro představu, zamýšlené větrníky se svojí výškou dvě stě padesáti metrů přesahují nejvyšší kostelní věže v oblasti více než pětinásobně,“ vysvětlil starosta města František Koudela.

Ještě že Poláci teď nic u hranic stavět nechtějí, co? Patrně z toho důvodu, že to zkoušeli už před 13 lety… Víc sousedů už naštěstí nemáme.

Místo myšlenky otce Fura na závěr připojuji spíše cosi jako preventivní disclaimer proti „hejtům“ od zarytých odpůrců i skalních příznivců větrníků (kupodivu už mám zkušenosti s obojím). Větrné energetice fandím, výroba elektřiny z větru mě fascinuje, na druhou stranu vnímám (jako u všech technologií) nejen její potenciál, ale také její limity. Soucítím s progresivními energetiky, kteří si zoufají nad nehybným trhem, rozumím ale i obyvatelům dotčených obcí, kteří prostě nechtějí žít „pod vrtulemi“. V tomto textu jsem záměrně vůbec neřešil dopady eventuálního překotného vývoje větrné energetiky na stabilitu sítě ani nejrůznější kanibalizační efekty (protože v dohledné době nejspíš nic překotného v této oblasti fakt nehrozí).

Zaměřil jsem se jen a pouze na onu podivnou disproporci mezi nadějí vkládanou do nejrůznějších studií, analýz, klimatických plánů a vizí a reálným postojem obyvatel v dotčených lokalitách. Jinými slovy připadá mi, že v teorii máme obrovská očekávání od něčeho, co v praxi (když přijde na věc) radikálně odmítáme.

Pokud má vítr skutečně spasit naši energetiku, musíme k němu zásadně změnit postoj. To se tedy nyní nejspíš děje – ale k horšímu, protože výkon turbín a velikost stožárů roste, a začínají nám vadit i instalace na druhé straně státní hranice. Tak už mě napadá jediné řešení. Co kdybychom vybudovali obří onshore i offshore farmy v Královci (až nám ho teda konečně vrátí) a trochu pomohli Polákům s posílením severojižního vedení přenosové sítě?