Článek
Disclaimer: Tento text nehodnotí, zda je Green Deal dobrý nebo špatný nápad a zda povede k dekarbonizaci ekonomiky. Dokonce neřeší ani to, jaký je skutečný potenciál konkrétních technologií. Autor pouze očima nezaujatého pozorovatele (no tak dobře, trochu zaujatého, ale to by v seriózní diskuzi postavené na argumentech nemělo vadit) sleduje, jak v českém prostředí zelené ambice blednou, když dojde na reálné investiční záměry v konkrétních lokalitách.
Větrné elektrárny
Kozmice a Ješetice na Benešovsku, Struhařov na Říčansku, Mochtín na Klatovsku, Josefov na Sokolovsku, Koloveč na Domažlicku, Jenišovice na Jablonecku, Olešná na Rakovnicku, Horní Řasnice na Liberecku, Všeruby a Ptetín na Plzeňsku, Drnholec na Břeclavsku.
Tam všude měly stát větrníky, ale nejspíš nebudou, obce a jejich obyvatelé to odmítli. Důvody? Částečně pochopitelné (příliš malá vzdálenost od zástavby, hluk, příliš mohutná zařízení, narušení krajinného rázu, nízké kompenzace), částečně méně pochopitelné (znehodnocení nemovitostí, infrazvuk poškozující zdraví, změny mikroklimatu, narušení vodních zdrojů), částečně nepochopitelné (stín a záblesky od slunce odrážejícího se od lopatek).
A to je jen letmý výčet mediálně nejhlasitějších neúspěšných záměrů za poslední rok. Perličkou je odmítnutí výstavby větrné farmy ve Větrném Jeníkově na Jihlavsku. Podle čeho se ta obec asi tak jmenuje? Že by tam dělali dobrou čočkovku?
Ve hře zůstává spousta dalších záměrů, kde teprve proběhne referendum, anketa či hlasování zastupitelstva. Rozhodně bude zajímavé sledovat další vývoj třeba v Počátkách na Pelhřimovsku, Branné na Šumpersku, Brništi na Českolipsku, Moravském Berouně na Olomoucku, Stašově na Svitavsku či Líšťanech na Lounsku. Trochu bizarní bojiště se rýsují u hradu Rožmberk nad Vltavou na Českokrumlovsku (odpor památkářů) a u obcí Rohatec a Sudoměřice na Hodonínsku (dvě obří větrné farmy za slovenskými hranicemi).
Pravda, nelze popřít, že po letech naprosté investiční paralýzy se situace v oblasti větrné energetiky trochu zlepšila. Výstavbě větrníků jsou nakloněni například v Přibyslavi, Vojtěchově na Chrudimsku či Anenské Studánce na Orlickoústecku. Existují však i místa, kde se nejspíš bude stavět i navzdory odporu místních obyvatel (Krouna u Žďárských vrchů či Jívová na Olomoucku).
Při pohledu na čísla se nelze zbavit pocitu, že větrník zůstává pro české obce sprostým slovem. Vloni tu vyrostlo slovy pět nových větrných elektráren s instalovaným výkonem 13,3 MW a je to první přírůstek od roku 2019! Dohromady dnes máme ve větru nějakých 352 MW, skoro nejméně v Evropě. Když to porovnáte s ambiciózními plány v oblasti větrné energetiky (2400 MW do roku 2030), možná se vám vybaví veršík z písně Pavla Dobeše Zapomenutý trumf: „Přidej, gizde, zaber, bo zme poslední!“
Solární elektrárny
S velkými pozemními solárními parky to však není o moc lepší. Zase trocha zeměpisu: Rasošky a Vlkov na Náchodsku, Olešník na Českobudějovicku, Vendryně na Třinecku, Rybí na Novojičínsku, Ralsko na Českolipsku. Ne, že by tam všude už bylo vymalováno, ale lidé tu fotovoltaice ve volné krajině přinejmenším nefandí, respektive dost kvůli ní řvou.
Zabírání půdy, pokles cen nemovitostí, narušení klidové oblasti pro volně žijící živočichy, efekt „tepelného ostrova“, vysoušení pozemků, odumírání dřevin, narušení krajinného rázu… Nejlakoničtěji se pak vyjádřili obyvatelé Slaného: „Už nám tady chybí jen skládka.“
Oproti větrné energetice to samozřejmě z hlediska čísel zdaleka není taková bída. Jen za loňský rok v ČR vzniklo nejméně 48 větších fotovoltaik s výkonem od 500 kilowattů výše (největší s výkony po 7 MW vyrostly u Stříbra na Tachovsku a Orlové na Karvinsku). To je však pouhá předehra k očekávané solární opeře. Společnost Sev.en Česká energie začne už letos stavět na Mostecku první dvě solární farmy z celkově plánovaných tří (dohromady 75,8 MW). Velké projekty chystají i zbývající velcí hráči SUAS Group a samozřejmě ČEZ.
V pravdě revoluce se pak odehrává na střechách českých domácností – jen za loňský rok jich přibylo přes 80 tisíc, a především díky nim jsme až dosud dosáhli celkového instalovaného výkonu v solárech 3 500 MW. Bohužel je to však vzhledem k našim fotovoltaickým ambicím pořád hrozně málo – v příštím roce už máme být na 6 000 MW a v roce 2030 na 18 000 MW. Solární tunel, pardon boom z let 2009-2010 sice přinesl dosud nejvíce muziky (nějakých 2 000 MW), ovšem s ohledem na astronomické náklady bychom na něj nejraději zapomněli (což nejde, protože to dodnes platíme).
Akumulace
Cože? To někomu fakt vadí i nějaké baterky? Kdepak. Vadí „jen“ jejich výroba a těžba klíčové suroviny – lithia. Proti tzv. gigafactory úspěšně protestovali v Líních u Plzně (obyvatelé byli proti narušení klidu, piloti proti zrušení záložního armádního letiště) a nedávno se rozhořel nový boj v Dolní Lutyni a Veřňovicích na Karvinsku. Podle posledních zpráv podepsali ochranáři se státem jakousi dohodu, ovšem to nic nemění na tom, že například sdružení Beskydčan „principiálně nesouhlasí se zastavováním volné krajiny, neboť přispívá k dalšímu ohřívání planety, a má za to, že ani výroba z oblasti elektromobility neospravedlňuje umístění nové rozsáhlé průmyslové zóny na greenfield navíc v blízkosti chráněného území.“
Cožpak o to, v jistém smyslu má Česko potenciál stát se akumulační velmocí. Vždyť na Cínovci v Krušných horách je největší ložisko lithia v Evropě! Poslechněte si ale pár citací místních lidí…
„Zrovna se to tady vzpamatovalo po tom, co napáchali komunisti, a zase to chtějí zničit.“
„Všechno se tady spravilo. Ale teď se bojíme znova, bude to všechno brzy zase v čoudu.“
„Lidé si to pamatují a bojí se, že ve chvíli, kdy se lesy konečně vzpamatovaly, to začne zase od začátku. Že kvůli těžbě přijdou o vodu, že naroste doprava, že se sem nastěhují tisíce dělníků.“
„Tady bývaly krásné dubové lesy. Pak to vysekali a třicet let tam byla šachta. To pak padlo. Teprve nedávno se sem vrátila zvěř, obec se dala dohromady. A teď to přijdou znovu zničit.“
Že je lithium pro rozvoj akumulace docela důležité, o tom svědčí i technická charakteristika největší české baterie v Ostravě-Vítkovicích. Zařízení tvoří 1360 bateriových modulů a obsahuje 90 tun lithia.
Sluší se přiznat, že těžba manganu u Chvaletic na Přeloučsku takový odpor nebudí a zdá se, že se úspěšně rozebíhá.
Ještě pár čísel. V roce 2022 dosáhla celková akumulační kapacita v ČR (a teď sám netuším, zda se do toho počítají i baterie elektromobilů) 484 MWh. Za loňský rok pak přibylo dalších 917,1 MWh, takže celkově jsme na 1 401,1 MWh. Připadají-li vám ta čísla vysoká, srovnejte je s parametry přečerpávacích vodních elektráren níže.
Přečerpávací vodní elektrárny
Zkraťme to. Ministerstvo životního prostředí sice nedávno vytipovalo šest nadějných lokalit pro nové přečerpávací elektrárny, zároveň však připustilo, že výstavba zabere přibližně 14 let. A přestože šlo o pověstný první „balónek“, nápad vyvolal v dotčených obcích značné pozdvižení už teď.
Starosta Bukovan na Příbramsku: „Pro nás je to nemilé překvapení. Nikdy jsme tady o možnosti výstavby přečerpávací vodní elektrárny neslyšeli. Určitě se s tím záměrem neztotožňujeme.“
Starostka Zbenice na Příbramsku: „Osobně určitě budu proti tomuto záměru.“ Záměr by podle ní mohl ohrozit i obecní zdroj pitné vody, protože vesnice je zásobována z vodních pramenů, které se táhnou z Pteče.
Pro představu: kapacita největší dosud stojící přečerpávačky je 3700 MWh. Teď už vám ta čísla k těm baterkám zas tak vysoká nepřijdou, co?
Ostatní
Co potřebujeme postavit dále? Bioplynové stanice, a to ideálně s čištěním na biometan. Protesty proti těmto zařízením byly doménou minulé dekády (smrad, nákladní doprava, hluk, snížení cen nemovitostí), což je také důvod, proč nabídka pokulhává za ambicemi: V současnosti u nás produkuje biometan pouze pět z 600 převážně zemědělských bioplynek. Svaz moderní energetiky přitom hovoří o potenciálu až 66 provozoven.
A takhle by se dalo pokračovat dál, příběh je pořád velmi podobný. Všechny technologie mají určitý potenciál i limity, v Česku však ani nemáme šanci je poznat, protože rozvoj naráží na nejrůznější překážky převážně NIMBY charakteru. Jen namátkou, bavíme se například o zařízeních pro energetické využití odpadu (nákladní doprava, znečištění), tepelných čerpadlech (hluk, estetika), geotermálních zdrojích (seismická aktivita), a dokonce i o rozvoji sítí (malá vzdálenost od zástavby). Jediné, proti čemu kupodivu nikdo neprotestuje, je přechod na biomasu (nejspíš kvůli tomu, že furt nemáme ujasněno, co to vlastně je).
Závěr
Přestaňme se vymlouvat a přiznejme si smutnou pravdu: Novou energetiku odmítáme ze stejných důvodů, z jakých se chceme co nejdříve rozloučit s tou starou. Green Deal tak v důsledku může „požírat“ sám sebe. Kdyby se schvaloval jako celek, zcela určitě nám neprojde přes EIA. Za této situace se fakt moc nechce věřit tomu, že energetiku má spasit hořlavý plyn, který tvoří se vzduchem vysoce třaskavou směs…
