Článek
A ten pán se konečně po naložení nákupu a uzavření peněženky odšoulá do východu z obchodu. Zastaví se ovšem uprostřed, kouká mhouřivým pohledem do své šrajtofle, tváří se, jako že se chystá zastrčit vozík na své místo. Jenže blokuje východ. A čas běží a děda pořád kouká na účtenku. Možná si toho není vědom, ale za ním se začíná tvořit ten klasický had, fronta, která čeká, až si děda přepočítá drobné a konečně se chopí své síťovky a zastrčí svůj vozík na své místo.
Stojím třetí v pořadí na možnost průchodu. Za mnou už volá jakýsi mladík nevybíravou výzvu: „Hele dědo, blokuješ východ!“ Ostatní stojí jako solné sloupy, čekají na dědu, až si přepočítá a urovná peníze. Jenže děda je pomalý. Začínám chvátat i já, ten mladý, co nadával vzadu, nechal nákupní košík napospas a prosmýkl se okolo penzisty. A ten stále stojí, počítá, občas kroutí hlavou a za ním roste fronta. Lidé se ozývají, už začínají nadávat, ale děda stojí dál a počítá. Jdu mu na pomoc, třeba se špunt konečně uvolní: „Já vám s tím pomůžu, asi se nemůžete dopočítat.“ Jenže děda na mne mrskne nenávistným pohledem: „To se ti chtělo, že jo, napálit mě a oškubat.“ Je mi to líto, chtěla jsem jen pomoci, odpotácím se zpět na svoji pozici.
Paní stojící frontu přede mnou jsou už také ve věku seniorek a začínají být nedočkavé. Tak začínáme zastrkávat košíky do sebe a pokoušíme se protáhnout okolo starého pána. Jenže děda se hned ozve. Zvedne svoji hůl a mává s ní: „Nelez přede mne. Já si tě ohlídám. Nikdo vodsud nevodejde, než to spočtu!“ A seniorka se stáhne. Má pláč na krajíčku, dědka se bojí. Prodavačky v sámošce kroutí očima, ale nic nezmůžou. Děda stojí ve dveřích a počítá a počítá. Dostat se k sumě za jeho nákup za dvacet devět korun a sedmdesát haléřů je pro něj nadlidský výkon. Nenechá si ovšem od nikoho poradit, nic vysvětlit, je jen podezřívavý, že ho každý touží okrást.
Konečně se dopočte, zastrčí vozík a odchází. Paní, která stála hned za ním a trpělivě čekala, mu na odchod řekla: „Tedy, vás bych chtěla doma, přišla jsem kvůli vám o čtvrt hodiny.“ A ten senior jí odvětil: „No aby ses ty náno nepodělala.“
Děda se kymácí k domovu, občas zvedne hůl a hrozí. Rychle od něj pryč. Toho pána už v naší sámošce nikdy potkat nechci. Myslím, že o něj nestojí ani personál ani věrní zákazníci.
