Článek
Jestli sdílíte ten samý názor, pak čtěte dál. Jsem sice mladá začínající důchodkyně, teprve se pomalu rozkoukávám a orientuji v tomto světě, kde mládí nemá už šanci. Jak se říká, mládí v háji a do důchodu daleko. Připadáte si jako v pohádce? Ani omylem. Myslela jsem si, že nebudu mít co dělat a budu jen lenošit, válet se na gauči, občas si půjdu něco koupit k jídlu, abych udržela tělo naživu, občas si poslechnu věčné a nekonečné hovory o nemocech a kdo zase zemřel v městské hromadné dopravě a to bude tak všechno a nějak to už doklepu. Ale s hrůzou jsem zjistila, že mi to mozek nedovolí. Nic z toho!
A úprkem zdrhám! Přece nejsem žádná bábovka! A bába už vůbec ne! Jsem udržovaná žena, které hádají mezi 40 až 50 lety a mne to šimrá na egu. To si pište. A energie mám stále na rozdávání. Takže jaképak nicnedělání? Ani náhodou! Ještě světu ukážu, co ve mně dřímá, jaký anděl s ďáblem v těle. V tělesné kondici mne udržuje každodenní starost o barák, kde žiji se dvěma dětmi, skládám ručně uhlí, kolečkuju do kotelny, starost o zahradu, nákupy, uklízení a furt dokola. Dřu jak mezek. Posilovna? Ušetřené peníze a čas. Dcera v pubertě a těžce postižený syn. Dcera mne udržuje ve stavu, kdy nehrozí, abych dostala Alzheimera. Připadám si díky ní věčně mladá, svěží a s chutí do života. Zvláště, když denně řeším problémy se školou, přípravu na přijímačky na SŠ, její premenstruační nálady, které trvají většinou někdy pár dnů, někdy týden. Takže mám pak zhruba 3 týdny na psychické zotavení a přípravu na další dceřiny změny nálad a chování ke mně takové, že to vydá na kurs sebeovládání.
Přistihla jsem se, že když je úplně nejhůř a doma to hrozí výbuchem papiňáku ze strany dcery, obleču se, jdu na autobus a jedu 15 minut do nejbližších obchodů, vypnu perpetum mobile neboli mozek a jen tiše pozoruji a vnímám atmosféru kolem mne. Vnímám šrumec v obchodě, prodavačky věčně s hlavou v regálech, jak se snaží napěchovat co nejvíc zboží na poličky a rozčilují se, když se jim tam nevejde a proč vlastně toho tolik dodavatelé před Vánocemi sakra přivezli. Maminky s malými dětmi, které děti věčně okřikují, ať na nic nesahají a že mají jen koukat, aby se nic nerozbilo a děti běhají uličkami, berou do rukou všechno, co se třpytí a žadoní, maminko, kup mi to a kup mi tohle a maminky nervózně děti v lepším případě uklidňují, že to přinese možná až Ježíšek pod stromeček, v horším případě na dítě křičí, ať se laskavě uklidní a já si říkám pod vousy, jestli by to náhodou nemělo být naopak. Aby to roztomilé dítko řeklo mamince, maminko, uklidni se, dostaneš od Ježíška pod stromeček něco, co si určitě přeješ, nebo napiš Ježíškovi přání a dej ho za okno. Uvidíš, že se ti to splní.
A pánové, tátové, dědečci a mladí muži? Ti všichni jen poslušně cupitají za zády všech dam, maminek, babiček a dívek, souhlasně přikyvují všemu, co dámy a slečny řeknou a zavelí a pak se jako kouzlem promění na velký nákupní vozík, kdy v rukou nesou mraky sortimentu, který kolikrát vůbec nikdo nepotřebuje, ale hlavně, že jsme udělali přece velký a obrovský nákup za hodně peněz a rodina uvidí, že na to ještě přece máme. Tiše pozoruji, jak dospělí vůbec nejsou přítomní. Přítomní a vědomí tomu, že by se možná měli zastavit v tom spěchu, stresu a uvědomit si naprosto všichni teď a hned, že je to kurnikšopa jen jeden jediný den v roce, který se jmenuje Štědrý večer a že nemusí úplně a doslova naplnit podstatu tohoto názvu tím, že nakoupí miliony věcí, které se ani do toho názvu nevejde.
A tak jsem si myslela, že si trochu psychicky odpočinu, když uteču z domova před věčným stresem z pubertálního chování mé dcery, ale mýlila jsem se. Ano, utekla jsem. Ale do špatného prostředí. Do prostředí obchodu, kde jsem čekala předvánoční klidnou atmosféru, slyšela, jak už hrají vánoční koledy, které mi připomínají někde v dálce mé dětství, kdy v obchodech nic nebylo, ale za to bylo doma. Vůně pečeného cukroví, klid, smích, hrála televize a utíkala jsem se do říše fantazie a četla jsem si knížku o kocouru Mikešovi.
Naštěstí ještě existuje dost lidí, kteří vyznávají ty samé hodnoty jako já a Vánoce pro ně znamenají právě klid a pohodu. Ne tisíce dárků a kdo bude mít víc dárků pod stromečkem, tak je přece bohatší a lepší. A tak jsem se rozhodla, že se vrátím zase domů. Při cestě k východu jsem musela hledat únikovou trasu. Všude obrovské krabice se zbožím, které čekaly na vybalení. Já se na vteřinu zamyslela, podívala se s nadhledem na celý obchod a proběhla mi hlavou myšlenka:" Je to obchod, kde si člověk může vybrat něco pěkného? Anebo skladiště krabic? Kde to jsem?"
Ocitla jsem se venku, nasála čerstvý vzduch, zadívala se nahoru na nebe, byla tma, mrholilo a já se zasnila a pomyslela si, že tohle musím opět a zas jen přežít. Vracela jsem se domů se staženým hrdlem a strachy bez sebe, jestli zvládnu být hromosvodem pro mou milovanou dceru a neklepne mne infarkt. Přeci jen mají děti jen mne a kdo by se o ně postaral.
A infarktové prostředí v předvánočních obchodech raději zase na pár dní vynechám. Jídlo máme, hygienické potřeby také, svačiny do školy také, takže nebudu se z toho hroutit. Ani náhodou! Mé děti jsem vychovávala ke skromnosti, pokoře a s vědomím, že si mají vážit lidí kolem sebe. A ne materiálních věcí. A v tomto duchu budou i letošní vánoční svátky, i kdyby na chleba nebylo a basta.
