Článek
Vzhledem k tomu, že už mi bylo kdysi dávno 50 let, vychovávala jsem a stále ještě vychovávám těžce postiženého syna s Downovým syndromem, kterému je v současnosti už krásných 32 let, pak v té době mého rozhodnutí se rekvalifikovat na tatérku jsem si připadala jako blázen a stará k této profesi, která u nás ještě nebyla tak rozšířená jako v dnešní době. S tatéry se roztrhl pytel a hlavně s těmi neoficiálními, kteří tetují načerno. A riskují se zdravím klientů. Protože ať chcete nebo nechcete, tetování je zásah do kůže klienta a riziko např. přenosu HIV je docela velké, a to takové, že klient vám může zatajit např. i vážné onemocnění a může mít zdravotní problémy takové, že tatér se dostává do nepříjemného postavení vůči klientovi, protože si na něj klient může oficiálně stěžovat, může tatéra obvinit, že tetování mu způsobilo ještě větší zdravotní problémy než měl dosud atd. A i tatér se musí chránit. Je to obor, který by se měl dělat oficiálně. A myslet hlavně na zdraví klienta. Proto jsem ráda, že jsem zodpovědná tatérka a mé klienty vždy informuji i o rizicích tetování. Probírám s nimi úplně všechno tak, aby si eventuálně pořádně rozmysleli, zda kérku opravdu chtějí a samozřejmě musí být zdraví.
Ale jak už to tak bývá, všechno má svůj čas a smysl. Nemohla jsem chodit do práce jako ostatní lidé, péče o těžce postiženého syna a o další mé děti (které jsou už dospělé a mají své vlastní životy) mi sebrala většinu mého celodenního času. Kmitala jsem od rána do večera a zastavila se teprve až večer. Ale protože jsem kreativní člověk plný energie a odmalička jsem tíhla k malování obrazů, olejomaleb, akrylů i obyčejných kreseb, pak jsem se jednoho dne rozhodla, že uplatním své nadání ve sféře tattoo. Byla jsem samoživitelka (a stále jsem). A hlavně - budu se moct věnovat svému synovi a malé dceři podle svého naplánovaného času tak, jak to bude třeba. Budu prostě paní svého času. A budu si tedy moct vydělávat dle svého času. K tomuto rozhodnutí jsem dospěla po návštěvě tatéra, kam jsem šla s jedním z mých synů. Nadchlo mne to natolik, že jsem po hovoru s tatérem šla okamžitě na úřad a zjišťovala, zda existuje rekvalifikace na tatérku. No, úřednice se na mne dívala jako na mimozemšťana a řekla mi, že takový požadavek ještě neřešila. Nicméně viděla, že jsem odhodlaná se nevzdat a jít si za svým cílem stůj co stůj. Možná ji přesvědčilo mé přesvědčení stát se tatérkou, možná ji přesvědčil můj postižený syn, nevím. Ale řekla mi, tak se stavte za týden, zjistím co a jak a vedení rozhodne. Rozhodlo. Rozhodlo, že se mohu rekvalifikovat na tatérku. Rekvalifikace je drahá, navíc, abyste opravdu byli oficiálně tatérem, musíte absolvovat i rekvalifikační kosmetický kurz. Bez tohoto kosmetického kurzu jsem nemohla na kurz tatérský. Nevím, jak to je v současné době, ale tehdy před lety to tak bylo. Takže úřad mi umožnil rekvalifikaci obou kurzů.
A nastala pro mne velká euforie. A jak rychle nastala, tak i rychle skončila. Proč? Protože jsem zjistila, že musím jezdit do Prahy na kosmetický kurz, který trval zhruba půl roku. A jelikož jsem neměla nikoho na hlídání postiženého syna, ani jsem ho nemohla umístit z finančních důvodů do denního stacionáře, pak jsem jej musela vozit s sebou. Naštěstí lektorky měly pochopení a kurz jsem úspěšně dokončila. A těšila se konečně na kurz tatérský. Který jsem opět absolvovala v 60 km vzdáleném hlavním městě. A s postiženým synem za ruku. Jaké bylo pro mne ale velké zklamání z lektorek. Mladé holky, které věčně byly na mobilu, jen mi vysvětlily co je co, co je strojek, zdroj, jak se zasunuje cartridge do strojku, jak vypadají barvy a jediné, co mne učily dalšího zhruba půl roku (učily - to bych ani takto nenazvala, spíše laxně řekly a sedly si ke svému mobilu) bylo to, že jsem si musela připravit a vydezinfikovat stůl. A kérky? Jak se vůbec tetuje a jaké například se musí použít jehly na jednotlivá tetování? Jak se stínuje a jakou jehlou a spoustu dalších důležitých věcí? ? Vůbec mi nic nevysvětlovaly. Kladly důraz jen na to, že si musím přivést každou vyučovací hodinu nějakého kamaráda či kamarádku, prostě model a na něm se učit tetovat. Vzhledem k tomu, že jsem nesehnala pokaždé modela na tetování, jsem musela tetovat sama sebe. A chtěly, abych si přinesla pomeranče a banány a tetovala na nich místo na umělé kůži, kterou si šetřily pro sebe. A ještě jsem jim musela do kapsy zaplatit ze svého 500 Kč.Přitom celý kurs mi zaplatil úřad. Jsem dnes potetovaná až až, mé začátky, které byly složité a budu mít na ně do konce života na nohou a rukou památku. Bylo úsměvné, když jsem na kursu tetovala sama sebe, nohu - lýtko a kroutila se tak, abych vůbec držela správně strojek a kérka byla dobře vytetovaná. Když mne vidí asi profesionální tatér, tak si řekne, ježíšmarjá, co to je. Ale já jsem pyšná, protože jsem vystudovala, získala certifikát a stala jsem se profesionální tatérkou.
Dnes, po mnoha letech, jsem už zkušená tatérka a dokonce i kosmetička. Sama jsem se naučila tetovat tak, že ke mně klienti chodí stále. Naučila jsem se to z Youtube. Vyhledávala jsem si úplně vše, co je třeba, známé profesionální tatéry a tatérky, narazila jsem náhodou i na fajn tatéra, který vše dopodrobna vysvětloval tak hezky, že jsem zjistila, že kurz byl na nic. Sama jsem trénovala a trénovala, nakoupila jsem si umělé tetovací kůže, pak jsem poprosila mé syny, zda by mi byli modelem a vytetovala jsem jim něco na památku a naučila se i tímto způsobem více pracovat s lidskou kůží, která je úplně jiná, než umělá. Pracuje se s ní prostě naprosto jinak. A mé kérky, které jsem vytetovala synům, byly má reklama. Rozkřiklo se po okolí, že tetuji a klienti pomalu, ale jistě ke mně začali chodit na doporučení. A tím jsem začala pomalu rozjíždět mou profesionální dráhu tatérky. Tatérský kurs byl hlavně na to, abych oficiálně byla prohlášena tatérkou a splnila rekvalifikační podmínky. Jsem za to vlastně ráda. Takže brnkačka absolvovat oba kurzy to rozhodně nebyla, ale dokázala jsem to. Dělám něco, co mne baví, naplňuje, dělá radost i ostatním a navíc mohu uživit jako samoživitelka své děti. A to je nejvíc.
