Článek
Ráno všedního dne
Po ranním rituálu doma - vzbuzení - umýt se - snídaně - obléct se a vyrazit do každodenního kolotoče. Nástup do opět zpožděného autobusu. Dnes rekord - dvanáct minut. Narvaný k prasknutí. Většina teenagerů, méně důchodců, nejméně maminek s malými dětmi. Děvčata s batohy, rozvalené nejlépe na dvou sedadlech. Neberou ohled na nikoho, natož na mladší děti, které jedou také do školy. Já s postiženým synem nastupuji a marně očima hledám volné místo. Na „volných“ místech leží batohy dívek, které vypadají jedna jako druhá. Sepnuté dlouhé vlasy do copu, prodloužené umělé řasy, perfektní makeup, napíchané rty, podle šablony nakreslené obočí, iPhone v ruce a nohy pokrčené v kolenou na sedadle. Kašlou na ostatní spolucestující. Já si je prohlížím a říkám si: „Jsem ve světě mrkacích panenek? Nebo zrovna v továrně na klonování udělali hokus pokus a naklonovali holky v pubertálním věku a vypustili je do světa?“ Marně hledám v očích těchto dívek nějakou inteligentní energii. Nic. Jen vakuum. Nezájem o nic a o nikoho. Některá otráveně, bez mrknutí, zvedne pohled ke mně a synovi, zhodnotí bleskurychle situaci se závěrem - budu sedět dál a dívat se do mobilu. Já mám se synem dvě možnosti. Buď stát a držet ho za ruku a vyrovnávat jeho pohyby těla, aby náhodou nespadl některé z klonů do klína, nebo slušně poprosit, jestli by batoh mohl na tu chvíli zaujmout pozici na jejich stehnech místo mého syna. Volím druhou možnost. Syn sedí. Já ne. Otrávený pohled klonu teenagerky mne prošpikoval od shora dolů a jsem v tu ránu největší nepřítel. Jsem klidná. Zvykám si na každodenní dívčí klony.
Odpolední jízda autobusem zpět domů
Kruci, zrovna jedu v čase, kdy se dívčí klony vrací ze školy domů. Jen s tím rozdílem, že přibylo více důchodců s jezdícími taškami, které rvou mezi sedadla, na nohy spolucestujících a nedejbože, když se náhodou jezdící taška s nákupem dotkne dívčího klonu. Dlouhé řasy se nadzvednou, oči se zabodnou do nepřítele číslo jedna - chudáka důchodkyni - mobil je v ruce stále ve stejné poloze, jen noha se posune o milimetr dál. „Musí to stačit na tu tvoji jezdící tašku,“ říká si dívčí klon potichu, tak, aby ho nebylo slyšet a aby ho dostatečně dobře slyšela stará paní. Stará paní s moudrostí sobě vlastní je tiše a je ráda, že se usadila. Nejraději bych něco od plic mrkací panence s jejím „inteligentním“ výrazem řekla. Ale vzhledem k mým životním zkušenostem a moudrosti mně vlastní, nechávám výchovu klonů na jejich rodičích. Na jejich životě. Život jim dá lekce sám o sobě.
Zamýšlím se nad budoucností (nejen) mé dcery
Chybí mi inteligence mezi mládeží. Chybí mi lidskost. Chybí mi jejich zájem o okolní svět. Chápu, jejich svět jsou sociální sítě. Sama mám šestnáctiletou dceru, ale je normální. Proč? Protože ji vychovávám k úctě ke stáří, k pomoci mladším, k respektu k druhým lidem, vedu ji k přírodě, učím ji vnímat zvuky přírody, mobil není na prvním místě. Vedu ji k tvořivosti a používání selského rozumu. Vysvětluji jí, jak žili naši předci. Babičky, dědečkové. Jaký život byl na vesnici. Jaká je podstata bytí. Učím ji poznávat květiny, bylinky. Učím ji vařit ze zdrojů, které najde v lednici nebo špajzu. Učím ji hygieně. Podporuji v ní kreativitu. Podporuji v ní empatii k lidem. Ke zvířatům. K přírodě jako takové. A myslím si, že o tom to je. Nenechat jen tak ladem své pubertální dítě, aby si žilo vlastním životem s mobilem v ruce a svět se vešel jen do sociálních sítí. Mrkací panenky. Naklonované bytosti. Tak doufám, že mi moje dcera jednoho dne domů nepřijde s oznámením - „Maminko, budeš babičkou!“ A neukáže mi maličkého mrkacího robota.
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-zabava/32235/puberta-v-dobe-ledove-praveci-teenageri-to-nemeli-tak-tezke.html
https://www.novinky.cz/clanek/zena-deti-jak-prezit-s-pubertakem-79890
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-pri-prodluzovani-ras-hrozi-neprijemne-alergie-202040
