Článek
Nástup do autobusu
V domnění, že ráno v pracovní den bude autobus skoro prázdný, jsem se synem vyrazila z domova. S dobrou náladou. S vědomím, že nás čeká delší cesta a syn se krásně vyspí a odpočine si. A vlastně já také. Proto jsem i volila nástup do autobusu hned na počáteční zastávce, kdy si můžeme vybrat místo k sezení. Intuice mne vedla k sedadlům, kdy jsem si říkala - za námi si snad sedne klidný člověk a před námi máme výhled do přední části autobusu. Snad budeme mít štěstí a bude jakžtakž klid. Ano, sedli jsme si hned k prostředním dveřím. Nastoupili další dva cestující. Důchodci. A bláznivá jízda začala.
Blázinec má vycházky?
Autobus musel skrz město zastavit na několika zastávkách. Začalo mne pomalu polévat horko. Super! Řekla jsem si. Doma totiž máme zimu. Došlo uhlí. Musím objednat. Na dalších zastávkách postupně nastupovali další a další cestující. Důchodci. Samí důchodci. Nevadí mi. Respektuji věk, stáří, sama jsem v důchodu. Krátce. Zvykám si. Jenže tohle bylo jiné kafe. Blázinec má vycházky? To byla první myšlenka, která mi proběhla hlavou. Proč? On totiž není důchodce jako důchodce. Jeden pán seděl u okna a hlasitě kašlal. Do prostoru před sebe. Na paní, která se snažila choulit před jeho útokem bacilů. Další paní si chtěla sednout vedle něj a chudák nedosáhla na horní polici, aby si tam mohla dát batoh. Pomohl jí pán, který byl asi dva metry vysoký, brýle a pořád něco mluvil. Nesmysly, hůl si dával na sedadlo naproti k pánovi, který kašlal. Hůl skončila na klíně pána bez klobouku. Ozvalo se: „Tam si ten batoh nedávejte, mám tam klobouk!“. Paní si tedy batoh nakonec položila na klín. Pán, který byl dva metry vysoký, neměl vlasy, byl opravdu starý. Všimla jsem si, že má jizvu na hlavě. Asi operace mozku. Pomyslela jsem si. Vyhlédl si oběť. Před sebou. Mluvil a vymluvil jí během celé jízdy asi díru do hlavy. To řekla nahlas další důchodkyně, která na konci jízdy vystupovala. Šok jsem měla (a nejen asi já), když ten pán uprostřed jízdy na dálnici horko těžko bez své hole vstal, člověk by čekal, že spadne do klína paní, která seděla přes uličku, oběma rukama se pověsil na tyče k držení rukou. Klátil sebou ze strany na stranu, narážel vlevo i vpravo do důchodkyň, které jemně odsedávaly z uličky blíže k oknu a mačkaly se na spolucestující. Pán se klátil dál a vyřvával na celý autobus, že se musí protahovat, aby mu neztuhly svaly. Konečně si opět sednul. Můj syn spokojeně spal. Já to dění kolem tiše pozorovala. Další důchodkyně si před sebe dala velký jezdící kufr a věčně se omlouvala paní, která seděla naproti ní. Kufr jezdil sem a tam. Dopředu a dozadu. Dvě hodiny. Nějak mi uniká smysl života či co? Přemýšlela jsem, kde to vlastně jsem. Připadalo mi, že snad blázinec má vycházky. To snad ani není možné, že by jinak na jednom jediném místě se sešlo tolik divných lidí. Jezdíme se synem často, ale tohle byla jízda - horor hadr. Jsem duše citlivá, pomáhám jak mohu, byť sama jsem v důchodu. Ale snažím se stářím nikoho neobtěžovat. Říkám si, že každý má vlastní život, nese si na svých zádech pomyslný kříž, ale aby se důchodci takhle afektovaně a hlasitě předváděli? Kdo má větší a hlasitější kašel? Kdo dovede hýbat bolavými kyčlemi lépe? Kdo si tu svou hůl dokáže uložit bez toho, aniž by máchal kolem sebe jako ve Star Wars? Nebo kdo z nich více bude umravňovat svého vrstevníka, aby si hlasitě vybojoval místo jednoho místa k sezení, raději hned dvě? Pro sebe a svou tašku?
Záchrana přišla pozdě
Po dvouhodinové jízdě jsem byla jak vycucnutý a vyždímaný energeticky kus těla. Bez duše. Probudila jsem syna ještě před poslední zastávkou a šli jsme ke dveřím, abychom z autobusu plného duchů (i doslova a do písmene byly cítit) vystoupili a nadechli se čerstvého vzduchu. Bohužel, záchrana poslední zastávky mi přišla beznadějně pozdě. Neměla jsem žádnou psychickou sílu. Bylo mi, jako když vám lékař udělá lobotomii. Já, která bere život s nadhledem a nadsázkou a humorem i po mnoha a mnoha těžkých letech, já, která rozdává kolem sebe pozitivní energii a snaží se, abych lidem ukázala, že i v těžkých chvílích lze najít pověstné světlo na konci tunelu, já, která vidí na první dobrou spíše dobro než zlo a říkám si, že jsme na té planetě všichni na stejné lodi? Já , která věří, že láska je nejvíc? Žiju, nebo se mi to vše jen zdá? Myšlenky, které mi bleskově proběhly hlavou při prvním nádechu po vystoupení z hororového autobusu. Kdo nezažil, nepochopí. Znáte ten pocit, když se ocitnete mezi lidmi, kteří z vás vysávají jen energii? Ať děláte co děláte pro vlastní záchranu zdravého rozumu? Tak si to vynásobte asi 60×. Tolik bylo v autobusu energetických upírů.
Jedna jízda a máte zaděláno na budoucí dobrovolnou eutanázii
Jo, jo. Přesně tak. Raději dobrovolně, než se nechat desítkami beznadějných lidí v důchodovém věku emočně zmrzačit. Jsem v důchodu krátce. A budu v něm ještě snad dlouho. Ale tento zážitek bych raději nechala v říši snů. Těch horších. Zvykám si. A nejde mi to. Duchem jsem mladá. Duší stále holka. I když bolestí nespím, kyčle zlobí, páteř se mne snaží pomalu ohýbat k zemi a já s ní bojuji jak umím, cvičím. Jestli se to cvičením dá nazvat. Ohnu se pro spadnutý kapesník? Ne. Musím zakleknout. Zvednu nohy? Ne. Už ne, co to bývalo. Hekám? Ne. Nejsem hekající důchodkyně. Hekala jsem za mých mladých let, ale úplně jinde a v jiné situaci. Tak nevím, nevím, jestli ten zbytek důchodu zvládnu. Musím. Ale kde a s kým? Asi se odstěhuju na Bali. Za sluncem. K lidem, kteří se věčně usmívají, i když mají svých starostí habaděj. I když mají zdraví podlomené. Ale mají slunce v duši. Jak říkával i Ján Zákopčaník v relaci o počasí. Mně jen tak někdo nesejme. Nedám se. A tak mne čeká zítra nebo pozítří další dvouhodinová jízda autobusem. Modlím se, ať nastupují „normální“ lidé.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-ocima-byznysu-komentar-cesko-starne-a-duchodci-zaziji-propastne-rozdily-v-prijmech-271961
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bali
