Článek
Koukám tupě do monitoru a prsty mám připraveny na klávesnici. V hlavě mám spoustu námětů na články. A stále dokola mi běží hlavou myšlenka - bude to někoho vůbec zajímat? Jsou letní prázdniny, většina lidí relaxuje, nechce číst složitá témata, nechce nic řešit, jen odpočívat. A tak se přistihuji už poněkolikáté, že napíši název, několikrát ho změním, přemýšlím dlouze nad tím, jestli název je výstižný, začnu psát první slova a po chvíli vše smažu. Takhle funguji už nějakých pár dní.
Vyhoření
Vyhoření. Slovo, které nechci v mém slovníku. A najednou tam prostě je. Připadám si jako vycucnutá z energie. Ráno vstávám, protože musím. Ne proto, že mohu, ale musím. Musím se starat o mého postiženého syna. Dcera už je velká, ta je ráda, že má klid od učení. Čeká ji studium na střední škole. Takže si o prázdninách plní své sny, na které neměla čas ve školním roce. A já? Otevřu oči, přinutím se vylézt z postele, jdu si uvařit životabudič, pořádně silné kafe, které si vařím každé ráno už mnoho let. Bez něj bych se nenastartovala. Snídaně dětem, léky synovi, jít mu vyčistit zuby a oholit a převléct z pyžama. Nakoupit jídlo a všechny potřebné věci pro každodenní potřeby nás všech. To je plán. Jít zalít okurky a rajčata dešťovou vodou, která napršela do obrovské kádě. Snažím se z přírody používat vše, co nabízí. Pokud je to možné, vyhýbám se konzumnímu způsobu života. Zlaté šperky? Nemám. Jednak na ně nemám finance a jednak je k životu nepotřebuji. Stačí mi pro radost řetízek z bižuterie nebo si koupím v kreativním obchůdku korálky a vyrobím si náhrdelník a náramek sama. Mám z nich větší radost. Móda? Oblečení? To si občas koupím něco ve výprodeji. Nadčasový kousek. Takových kousků mám doma pár a kombinuji je vzájemně. Dcera se diví, že mám oblečení i dvacet let staré a je jako nové a pořád jde do módy. Takže obě vypadáme, že nakupujeme drahé oblečení, které zrovna frčí. A ono je přitom jen vytáhnuté ze skříně, kde čekalo na svůj nový (starý) objev. Móda se stále dokola jen obměňuje. Dovolená? Co to je? Neznám už 15 let. A vyhoření? Cítím každou svou buňkou v těle. Psát mne baví. Velmi. A teď? Musím se přinutit psát. A cítím, že tento přístup je naprosto špatný.
Psaní
Psaní článků je pro mne nejen obrovský relax, vnímám to tak, že ostatním lidem předávám zkušenosti z různých oblastí mého dosavadního života. Píši s vírou, že někomu mohu i pomoci vlastními nejen zkušenostmi, ale občas se snažím psát tak, abych pohladila něčí duši. Zrovna to někdo třeba bude potřebovat, říkám si. Kolikrát píši, abych se vypsala ze starostí. Pomáhá mi to psychicky. Srovnat se do latě. Dát ze sebe na klávesnici všechnu tíhu světa, kterou zrovna cítím. Momentálně mám chuť se vším praštit. Necítím a nevidím motivaci. Vidím, že píši, ale nikoho to nezajímá ? Co se změnilo ? Opakuji si stále dokola.
Restart
Ten potřebuji jako sůl. Jak ho ale docílit? Když každý den jedu na 200 procent jako perpetum mobile? Mám pocit, že nežiji, ale jen přežívám ze dne na den. Cítím se jako robot, ne jako živá bytost a žena. Přemýšlím nad vlastním životem, který mi utíká mezi prsty a neumím najít cestu za světlem na konci tunelu. Všichni ti, kterým jsem kdy v životě věřila, mne zradili. Všichni ti, kterým jsem rozdala poslední kousek srdce, ho pošlapali. Všichni ti, pro které byly v životě peníze důležitější před vlastními živými bytostmi - dětmi, stále jsou pro ně nejdůležitější peníze a majetek a egoistický způsob života. Nikomu nic nezávidím. Snažím se jen s láskou starat se dále o postiženého syna a vychovávat dceru směrem k dospělosti, než se mi také osamostatní. Po nikom nic nechci. Nikoho neprosím o pomoc. Kdykoli jsem prosila, byla nevyslyšena. Odpovědi zněly stále - nemám čas, musím sám - sama vlastní věci dělat, musím jet na dovolenou, musím do kina, musím na pivo s kámoši, sorry, až budu mít někdy čas… A tak jsem si v životě zvykla - vše si zařizovat sama a na nikoho se nespoléhat. Přivezou mi uhlí, abych mohla topit a děti mohly být zdravé. Kdo mi uhlí složí do kotelny? No přece já. Sama. Pořád někde v koutku duše ale vím, že jdu správnou cestou. Sice sama, ale s čistým svědomím a srdcem na dlani. Jen už si dávám pozor, aby mi opět někdo znovu neublížil. Nastavuji si už zdravé hranice. Učím se konečně také myslet jen sama na sebe a říkat slovo - NE . A psaní? To nechám chvíli asi spát. Nic se nemá přehánět, nic se nemá dělat jaksi na sílu. Vše má volně a přirozeně plynout. Buď to pude nebo nepude.
https://www.denik.cz/zdravi/syndrom-vyhoreni-stres.html
https://www.nkz.cz/praxe/uzitkova-zahrada/destova-voda-je-poklad-nenechte-ji-odtect-ani-zkazit-usetrite-tisice
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kampus-zakladni-vzdelavani-prazdniny-terminy-v-cesku-a-zahranici-255311
