Článek
Hrůzu, kterou jsem zažila v jedné velmi známé nemocnici v Praze - doteď se z toho vzpamatovávám.
Můj těžce postižený syn s Downovým syndromem nemluví, je po vážné operaci srdce, po vážné operaci resekci jícnu, kdy mu byl „omylem“ lékařem při klasickém endoskopickém vyšetření perforován jícen (laicky řečeno - lékař mu udělal endoskopem do jícnu díru a syna mi málem zabil), kdy syn v celkové narkóze podstoupil trhání zubů, kdy velmi špatně chodí, a tak bych mohla pokračovat dále. Mám, jako jeho maminka, už mnoho zkušeností s lékaři, zdravotním personálem, a navíc sama jsem pracovala ve zdravotnictví. Co je pro mne jako zdravotníka, a hlavně člověka zásadní - slušné chování s velkou mírou pochopení, úcty, pokory, snahy vždy pomoci, když mohu. I kdyby to byla pomoc ve formě soucitných slov směřujících k další pomoci.
Syn nemluví, neumí si říct, když ho něco bolí. Já, jeho maminka, musím intuitivně poznat změnu jeho zdravotního stavu. I vizuálně. A to se stalo. Pravidelně se synem navštěvuji už víc jak dvacet let zubního lékaře. Naposledy však při jedné pravidelné návštěvě u zubaře nechtěl syn vůbec otevřít pusu. Má totiž od poslední operace psychický blok. Má strach z cizího lékařského prostředí a z lékařů. Nicméně, pan zubař syna velmi dobře zná, syn má k němu důvěru. Panu doktorovi se podařilo v několika sekundách zjistit, že má syn ulomený zub. Dál ho již syn nepustil. S lékařem jsem se domluvila, kdyby se synovi jakkoli přitížilo, okamžitě vyhledám lékařskou pomoc. Stalo se do měsíce.
Jednoho rána syn vstal s velmi oteklou tváří. A je to tady - pomyslela jsem si. Okamžitě jsem volala lékaři. Nebral mi to. Volala jsem praktické lékařce. Doporučila kontaktovat jednu z nejlepších nemocnic v Praze, kde je syn celý svůj život pacientem. Doposud jsem byla s přístupem lékařů a zdravotního personálu v této nemocnici velmi spokojena. Až dosud. Volala jsem snad na desítky nemocničních čísel, abych se dovolala pomoci synovi, aby jej někdo ošetřil. Vzhledem k jeho mentálnímu postižení a vzhledem k jeho strachu z lékařů, sester. V této nemocnici vždy pomohli. Teď nikoli. Odkazovali mne v telefonu od čerta k ďáblu, po hodině a půl konečně zásadní informace - přijeďte a hlaste se na Urgentu. Tři hodiny cesty MHD do Prahy byly vyčerpávající, ale dojeli jsme na místo. Marně jsem na Urgentu vysvětlovala celou věc a prosila o pomoc mému synovi. Vyhodili nás. Prý máme jít na dětské zubní tunelem a pak třeba za Ombudsmanem si stěžovat. Byla jsem nemile překvapena z přístupu řadového zdravotníka za okýnkem, který byl nejenže arogantní, ale dělal ze mne blbce. Ještě že má, skoro dospělá, dcera byla s námi. Nestačila zírat nad chováním tohoto pána.
Došli jsme tedy na dětské zubní. Již po několikáté jsem vysvětlovala napřed sestře pak i mladé lékařce znova problém a prosila doslova a do písmene už s pláčem, aby synovi pomohli. Prý se půjdou poradit s paní profesorkou, která zrovna sloužila. Bylo to ve všední den, ne o víkendu. Přišla starší šedivá paní a chování, které předvedla, mne totálně dostalo psychicky do stavu, kdy z pláče jsem přešla k jasným a stručným větám, kdy jsem již neprosila, ale žádala, aby mého syna s oteklou tváří a evidentně s ulomeným zubem, který mu způsobil zánět a otok tváře od oka až k bradě - aby syna alespoň prohlédli na zubařském křesle a řekli, co dále. Ne. Paní profesorka byla arogantní, prý takové exoty nebude ošetřovat, že jich tam má každou chvíli plno, že nemá čas, že prý jsou na tři poslední pacienty jen dva zubaři a že a že … Začala vykřikovat, že není dostatečný stav lékařů a podobně. Vykřikovala své frustrace na celou chodbu, až jsem ji musela v jednu chvíli zarazit a sdělila jí, že se sama tímto výstupem zdržuje od ošetření pacientů, které zmínila a že jdu tedy za Ombudsmanem. Byla jsem, jako maminka mého těžce mentálně postiženého syna, tak rozčílená, že jsem se zmohla jen na to - vzít syna za ruku, dceru jsem poprosila, aby mi pomohla s batohem, kde jsem s sebou z domova raději vzala synovi pyžamo, přezůvky, kdyby si ho v nemocnici nechali vzhledem k složitému výkonu, kdy bylo evidentní, že syna budou muset ošetřit s anestezií.
Ano, za Ombudsmanem jsme došli. Respektive - dohledali jsme. Ombudsmanka. Docela příjemná paní, která však nepomohla. Prý není v jejích silách nám pomoci a máme si zajet v Praze na nějakou pohotovost. Od 8 hodin ráno? Byly 3 hodiny odpoledne, nejedli jsme, nepili, syn oteklý s bolestmi, nachodili jsme kilometry po nemocnici, včetně s MHD cestou, unaveni a jet další hodinu a hledat v Praze pohotovost, kde bychom neměli opět jistotu, že syna dokáží ošetřit? Když syn má psychický blok a neotevře pusu? Jen někdy vlastnímu zubaři, kterého velmi dobře zná? A i tento naposledy nedokázal syna přemluvit k otevření úst, aby zjistil stav chrupu?
Výsledek celé věci? Syn má vytržený zub. Lékařem, ke kterému má důvěru. Podrobnosti nejsou již důležité. Co zde však chci hlavně lidem sdělit je situace, kdy se jako rodič dovoláváte pomoci pro své dítě, které je těžce mentálně postižené, přes veškeré problematické kroky se dostanete po půl dni až k renomované profesorce zubního lékařství a dočkáte se arogantního povýšeneckého přístupu, který dehonestoval těžce postiženého člověka pojmem „exot“? Názor si udělejte již sami. Tohle už další komentář nepotřebuje. Etický kodex České lékařské komory?
https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/lf/ps21/lekarska_etika/web/pages/01_uvod.html
https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/lf/ps21/lekarska_etika/web/pages/priloha5_eticky_kodex_CR.html
