Článek
Nevím, jak vy, ale já mám docela humorné zážitky s mými syny. O jeden se s vámi ráda podělím.
Prvního syna jsem porodila v mých dvacetisedmi letech po pěti letech neúspěšných pokusů o otěhotnění. Narodil se mi můj vytoužený syn s Downovým syndromem. Věčně usměvavé sluníčko. Druhý syn se narodil o tři roky později. Pěkné kvítko, neposeda, malý roztomilý vzteklounek, hyperaktivní chytrý kluk, kterého jsem věčně musela objímat, uklidňovat, když na něj přišla vztekací chvilka a byl schopen řvát a házet hračkami pěkně dlouho. Než se totálně vyvztekal a jeho energie byla vyčerpaná. Tehdy jsem vynaložila veškeré mé mateřské úsilí na to, abych ho nejen uklidnila, ale abych pochopila jeho naprosto odlišnou povahu, než měl jeho postižený bráška. Třetí syn se narodil o další dva roky později. Všichni synové byli vytoužení a dodnes jsou každý úplně jiní a přitom tak stejní. Genetické dispozice po nás, rodičích, se nezapřou ani v jednom z nich.
Třetí syn se narodil s hustými černými vlásky, které mu nevypadaly, a tak jeho hustá černá kštice byla jeho poznávací znamení ve chvílích, kdy ti mí kloučci byli schovaní pospolu mezi peřinami. Postižený syn byl zlatohlavé sluníčko, druhý syn světlejší hnědý a třetí úplně černovlasý. Mnoho chvil jsem trávila v kuchyni. Byli to všichni jedlíci a chtěli mi často pomáhat. Ano, pomáhali a já pak do večera měla o práci postaráno. Protože to jejich pomáhání bylo dokonalé zapatlání veškeré plochy, na kterou ti mí malí trpaslíci dosáhli. Skříně v kuchyni, zdi, podlaha, jejich malinký stoleček s židličkami. Ale já ty mé kluky milovala a nikdy se na ně nezlobila. Naopak, užívala jsem si s nimi každou sekundu a měla radost z každé upatlané skříně.
Třetí a nejmladší syn měl velký vzor ve svém prostředním chytrém a věčně uvztekaném bráškovi. Co řekl bráška, to prostě platilo a basta. Začala jsem mu také přezdívat „malý zahradník“. Proč? Ve věku, kdy se batolil a začal dělat své první krůčky, se chytal každého vyvýšeného nábytku včetně velkých květníků s pokojovými kytkami. V jednom květníku jsem pěstovala obrovský ibyšek, který jsem měla po mé babičce. Nádherně kvetl po celý rok a připomínal mi ji ve chvílích, kdy již byla na onom světě.
V totalitním bytu jsme měli koberec v obýváku. Nic moc, ale čistý a útulný pokoj to byl. A já věčně uklízela rozházenou zeminu na koberci, protože můj malý syn se velmi rád ručičkama hrabal v květníku a zeminu házel po koberci. Objevoval svůj malinký svět ze své asi 60 centimetrové výšky. Jednou takhle stojím v kuchyni zase u plotny a slyším, že někde teče voda. Takový ten zvuk věčně crčící vody. Říkám si - v koupelně mi pračka přece nepere. Jdu se tedy podívat a zkontrolovat, zda neteče v umyvadle nebo ve vaně kohoutek. Netekl ani jeden. Ale na toaletě, v umakartovém starém jádru, stojí můj malý syn, má stažené tepláčky až ke kotníkům, a v ruce drží svého bimbáska tak, jak jej to učím, a čůrá. Jenže kam? Na zem! Záchodová mísa je výš než jeho mužské genitálie. Všude samá - ne voda! Já v první chvíli propukla v hurónský smích. Pak jsem si uvědomila, že musím zachovat hlavně klid a brát jeho první pokus, trefit se do záchodové mísy jako jeho táta, s obrovskou vážností a ctít jeho chlapskou potřebu. Následovalo vysvětlení, že ještě musí trošku vyrůst, aby dosáhnul do otvoru záchodové mísy a pak jsem ho pochválila, že je šikovný, že se dobatolil sám na toaletu a sám se snažil udělat potřebu bez mé pomoci. Jak si ale otevřel dveře, to je mi dodnes záhadou. Že by zaúřadoval starší bráška? Jala jsem se v zápětí uklízet tu spoušť, povodeň hadr. Dodnes na to ráda vzpomínám a směji se, ale nikdo mne smát nevidí. Je to jen jemné pohlazení na mé duši.
https://www.emimino.cz/diskuse/curani-u-kluku-262047/
https://www.marianne.cz/rodina-deti/batoleci-obdobi-nejdulezitejsi-obdobi-kdy-se-formuji-nase-nejvyraznejsi-vlastnosti
