Článek
Dcera je nesmírně zodpovědný člověk. Na dnešní dobu až moc. Kolikrát se jeví i jako pedant. Milý pedant. Vše musí mít určitý řád, vše musí být podle receptu, věci v koupelně pečlivě srovnané a běda, jestli některá z jejích lahviček na pleť nebo na vlasy je otočená malinko jinak než tak, jak si je postavila na poličku. Ráda si vaří čaj. Ovšem podle svého pečlivého rituálu. Odměří přesné množství, voda musí mít tu správnou teplotu a louhovat se čaj musí jen určitou dobu, jinak ho pít prostě nebude. Pečení jejích oblíbených čokoládových mufinů? Přála si, abych jí kdysi koupila kuchyňskou váhu a obyčejný mixér a formu a mísu a vařečky. Nutné základní vybavení na pečení. Žádné moderní vymoženosti. Ani bych na ně neměla, jsem totiž samoživitelka a vychovávám ještě postiženého syna. Dceru od malička vedu nejen k přírodě , ale i k přirozenosti bytí. Moderní techniku sleduji a samozřejmě dělám co je v mých mateřských silách, aby dcera měla alespoň slušný mobil a moderní oblečení, aby nebyla šikanována ostatními spolužačkami, které vyrůstají v rodině, kde se otáčí statisíce a dívky si neváží vůbec ničeho. Jejich slovník a chování tomu také odpovídají. A dcera tedy základní vybavení k pečení má a přesně musí navážit všechny ingredience, které patří do mufinů. Peče přesně, jasně a výsledek? Je fantastický! Občas dceru obdivuji, občas je na zabití. Já osobně jsem jiná, mám ráda svobodu, volnost, peču dle fantazie, váhu nepotřebuji, peču intuitivně, vařím „co dům dá“, svíčkovou sice podle receptu, ale po moravsku, odkud pocházím. Ráda peču buchty, v létě koláče z darů naší zahrádky, rybízové, rebarborové, angreštové.
Narozeninový den dcery probíhal jinak, než si původně představovala. Jela poprvé sama za starším bráškou do jiného města. Z naší vesnice do Prahy, tam přestup na metro a pak autobusem. Jen příprava, na 3 dny u super staršího brášky, představovala dvoudenní pečlivou přípravu nejen toho, co si s sebou zabalí do kufru, ale i pečlivá péče o tělo a vlasy, kdy je schopna v koupelně strávit doslova a do písmene půl dne, tedy skoro 6 hodin. Já šílím , ale snažím se ji přijímat takovou , jaká je. Jiná. Ale moje. A hodná, chytrá, inteligentní, slušná, hodně čte anglicky psané knihy, prostě moje holčička. V den svých 16 - tých narozenin se k večeru vracela opět sama domů. Těšila jsem se na ni a ona na mne a na postiženého brášku a na své koťátko, které ode mne dostala jako dárek a velmi si ho už dlouho přála. Mazlíčka. V jednu chvíli mi zvoní mobil. Konečně, už je na cestě a volá mi, že jede. Já zvednu mobil a do telefonu slyším škytavý pláč. Nerozumím ani slovu a snažím se ji uklidnit a strachem jsem bez sebe, co se jí stalo. Po jejím vysvětlení se ji snažím dostat do psychické pohody a vysvětlit jí, že peníze nejsou všechno, že se hold stane to, co se stalo a má to brát jen jako svoji životní zkušenost a nedělat si z toho větší hlavu a starosti. Hladím ji na dálku a postupně se uklidňuje.
Co se tedy stalo?
To, co jsme možná každý z nás někdy zažili. Dcera ví, že si musí před vstupem do metra koupit jízdenku. Jelikož vždy jezdíme spolu, pak už ví, že si koupí buď za 30,-Kč nebo za 40,-Kč podle toho, jak dlouho přibližně se budeme pohybovat v MHD. Tedy v metru, tramvaji. Vždy jí stačí jízdenka za 30,-Kč. Zodpovědná je dcera i v tomto. To je fajn. No a co se tedy stalo? Dcera si prý koupila jízdenku tzv." zvýhodněnou" za 15,-Kč v domnění, že platí pro cestující studenty. Dcera studentem je. Nastoupila na jezdící schody a pod schody čekal revizor a dal jí pokutu 1.000,-Kč ! A to dceru úplně psychicky rozložilo. Byla přesvědčená, že neudělala žádnou chybu. A peníze, které dostala k narozeninám od brášky, obratem dala revizorovi. Dárek k narozeninám, který vnímala jako nespravedlnost. Co jsem k tomu měla říct? Jediné, co jsem uměla jako milující maminka, že to má brát jako jednu životní zkušenost a že hold se stane. A že revizor byl, bohužel, v právu, protože po následném prostudování PID cestovního řádu, asi tedy v právu byl. Dcera přišla o tisíc korun - dárek od brášky. Já jí naopak řekla, že bráška je její anděl, který ji chrání, protože, aniž by to tušil, ji zachránil. Dcera sama tolik peněz neměla. Sice na tyto narozeniny asi dlouho nezapomene, ale časem bude za zkušenost ráda. O tom je přece život. Na chybách a zkušenostech se učíme a rosteme. Já jsem za ni ráda, protože se dcera trochu zastavila a zamyslela. A to je občas potřeba. Dostat přes prsty od osudu. Z dcery mi vyrostla nádherná dívka s tou nejkrásnější duší. A taková banalita, jako je pokuta v MHD? Jen k jejímu dobru. Dá si příště už pozor.
https://praha.eu/jak-se-po-praze-pohybovat
https://www.emimino.cz/diskuse/zkusenosti-vs-zivot-533475/
https://www.novinky.cz/clanek/zena-deti-navod-pro-rodice-jak-vychovat-stastnou-a-spokojenou-dceru-285840
