Článek
Obyčejná každodenní cesta do práce a z práce
Cesta do práce a z práce? Pěšky. Sice necelých deset kilometrů, ale myslím pozitivně a říkám si, holka, alespoň se hýbeš a nezakrní ti tělo. Je ti „teprve“ šedesát. A bude ti ještě víc, pokud nezasáhne osud a bačkorama nezaklepeš dříve. Nepotřebuji ani trekové hole. Zatím. Vyhýbám se jim, jako čert kříži. Jsem hold ze staré školy. Konzerva. Myšlení jako stará vykopávka? Ani náhodou! Ale zase tak špatné to se mnou není. Prostě používám ve složitých chvílích zdravý selský rozum. A pokládám si otázky typu: „Jak by se zachovaly naše babičky, co by udělala příroda, jak by to vyřešila zvířata, přirozenost přírody na prvním místě.“ Zajímám se o veškeré společenské dění u nás i ve světě. Zajímám se o aktuální vědecký vývoj snad ve všech oblastech života. Elektronika, auta, topení uhlím nebo kotle, jak se pohybují na burze akcie, vnímám komunikaci mladých lidí, je to samé „kámo“, “.ole", “.íča", ani se to nedá psát na plná ústa, přeci jen těmito články vychováváme budoucí pokolení. Tak proč nevyužít moderní technologii, internet, medium nenápadně nápadně k jemnému slušnému chování, výrazům, řeči. Nebudu však mentorovat, od toho jsou jiní.
Teď jsem si toho všimla a zatajil se mi na pár sekund dech
Každý den chodím kolem hřbitova. Vnímám všechny kamenné hroby, sochy andělů, které časem ztrácejí hlavy, křídla, sem tam svítí na hrobech svíčka, stará paní čistí ošuntělý mramor, spíná ruce a modlí se, stromy léty vyrostly, jejich kmeny zdvojnásobily svůj objem. Na podzim pravidelně opadává listí a vítr ho rozsévá po celém hřbitově. Na jaře hopsají první ptáčci po kamenné zdi, na které se podepisuje zub času. Denně na mne dýchá ze hřbitova jemný vánek zemřelých. Cítím jejich duše. Neumím to vysvětlit. Věřte, nevěřte, ale nezbláznila jsem se. Občas na ten hřbitov zajdu, v kapse mám pár čajových svíček a procházím se neupravenými cestičkami mezi hroby a čtu si nápisy a jména a roky narození a úmrtí. Když vidím dlouho neupravovaný hrob, zastavím se u něj a mimosmyslově si povídám s duší zemřelého. Ptám se sama sebe, jestli mi nehráblo. Ale nevím proč, nutí mne to se zastavit, zapálit svíčku a pomyslně pohladit zemřelého po hlavě a dát mu najevo, že není sám. Jakoby jeho duše stále hledala klid. Jednoho dne jsem se zastavila u hrobu, který mne nenechá nikdy klidnou. Je v šíleně neudržovaném stavu. Když si představíte nějaký horor, kde je tma, mramorová deska šikmo, málem, že nespadne, nápis nelze přečíst, tráva je vzrostlá alespoň půl metru nad zemí, seschlá. Evokuje mi to potápějící se Titanik. Nevím, jak se to mohlo stát, ale po několika letech jsem si všimla rezavé krabičky, která vyčnívala za rozbořenou mramorovou deskou. Asi vichřice, pomyslela jsem si. Šla jsem blíž a vzala ji do ruky. Ucítila jsem po celém těle studený vzduch. Přitom bylo venku teplo a svítilo slunce. Měla jsem pocit, že se dotýkám něčeho, co patří jen a jen zemřelému. Nevěděla jsem, kdo je v hrobě pochovaný. Ani zdejší obyvatelé to nevěděli. Jestli je to muž či žena. Jak zemřel a kolik zemřelému bylo let. Ten neudržovaný hrob mne fascinoval. Jako magnetem jsem se k němu vždy vrátila, i když jsem se chystala ze hřbitova odejít.
Záhadná rezavá krabička
Krabičku jsem jemně oprášila, byla špinavá od bláta, rezavá, plech zrezivělý a pomačkaný. Proběhlo mi hlavou jediné. Mám ji otevřít? Co když je to toho zemřelého? Co když budu nějak vyšší mocí potrestána? Zvědavost však zvítězila. A stále jsem se v duchu zemřelému omlouvala, že nechci ublížit, že chci jen pomoci. Ani jsem nevěděla, co to v duchu mumlám, prostě jsem cítila, že ji mám otevřít. Podařilo se mi to až po nějaké chvíli. V krabičce byl velmi starý nádherný zlatý dámský řetízek s ještě krásnějším přívěskem. Přívěsek s modrým průhledným broušeným kamenem zasazený ve spleti jemných zlatých nitek, do tvaru oválu. Líp to popsat nedovedu. Úplně se mi rozbušilo srdce. Držela jsem ho v ruce a viděla jsem před sebou starého muže v šedivém kabátu a jeho oči se na mne dlouze dívaly. Jakoby říkal - co teď s tím, holka, uděláš? Já byla na pár sekund úplně paralyzovaná. Ten muž nebyl skutečný. Viděla jsem jen jakési vidění či co. Cítila jsem, jak mi říká, že je zde pochovaná žena. Jestli jeho, to neřekl. Prostě žena, které zde přinesl na památku tento náhrdelník v malé kovové krabičce, důmyslně schované za zbořeným náhrobkem. Nikoho nenapadlo zkoumat okolí tohoto hrobu. Proč taky. Neudržovaný, zarostlý. Všichni lidé chodili za svými pochovanými dušemi na vlastní rodinné hroby. Proč by se měl někdo zastavovat u cizího. Ošklivého. Během pár sekund mi hlavou proběhlo několik myšlenek. Mám zanést tento objev správci hřbitova? Odpověď zněla: „NE!“. Mám si náhrdelník nechat? Odpověď zněla: „NE!“. Mám dát krabičku na její původní místo tak, aby ji nikdo už nenašel a ani vichřice ji opět neposunula v dohled lidí? Odpověď zněla:"ANO!". Ne, nezcvokla jsem se. Tohle mi odpověděl muž, který se mnou mimosmyslově hovořil v jednoduchých slovech. Najednou jsem se napojila na duši zemřelé ženy. Ucítila jsem teplo po celém těle. Ten pocit by se dal vysvětlit asi tak, že nastal po mnoha letech klid její duše. Jakoby mohla teprve teď odejít tam nahoru. Dosud zde byla uvězněna. Nečtu tyto příběhy, nevím, jak je možné, že jsem měla tyto velmi silné pocity, ale měla. A tak jsem řetízek opatrně dala zpět do krabičky, krabičku pevně zavřela, jak ve filmu Krotitelé duchů jsem do ní pomyslně zavřela duši a krabičku jsem uložila zpátky za rozbořený náhrobek a dala kolem ní větší kameny, aby ji nikdo neviděl a ani vítr ji nemohl posunout.
Odchod ze hřbitova
Zapálila jsem čajovou svíčku jako obvykle. Přemýšlela jsem, zda mám hrob upravit, aby se zemřelé duši lépe spalo. Ale cosi mi v tom bránilo. „Cosi“ mi říkalo, abych vše nechala tak, jak je. I tu uschlou půlmetrovou trávu. Hrob nechej tak, jak je! Mi říkalo „cosi“ a já poslechla. Najednou jsem si uvědomila, že vše je tak, jak má být. A nemám zasahovat do osudu někoho jiného. Poděkovala jsem v duchu muži i zemřelé duši. Za tu neviditelnou vlnu pokory. Pocit, který neumím vyjádřit dodnes. Nikdy jsem se od té doby už za zbořený náhrobek nepodívala. Bylo to pro mne zakázané území. Patřilo jen a jen zemřelému. A já to dodnes respektuji. Ze hřbitova jsem odcházela zadumaná, nevnímala jsem okolní hroby jako obvykle. Nevnímala jsem ani ptáky. Ani slunce na obloze. Odcházela jsem ve stavu, že jsem byla paralyzovaná jen do světa zemřelých duší. Bez doteku současného pozemského života. Když jsem ušla pár kroků za kovovými vraty a byla už „v našem světě“, spadl mi balvan ze srdce. Tíha, která mne paralyzovala na hřbitově a já byla jak něčí loutka, která jen plnila nahlas nevyřčené prosby, instrukce. Zdálo se mi to? Proběhlo mi hlavou. Zbláznila jsem se? Stav, který bych přirovnala k situaci, kdy se potopíte pod vodu a nemůžete vyplavat na hladinu. Stav, kdy sjíždíte řeku, uděláte se pod rozbouřeným jezem, potopíte se a nemůžete v setinách sekundy najít hladinu a nadechnout se.
https://cs.wikipedia.org/wiki/H%C5%99bitov
https://eurozpravy.cz/magazin/ke-schvaleni-dusicky-co-je-po-smrti-predstavy-o-nesmrtelne-dusi-jsou-stare-jako-samo-lidstvo.71a92fd3
https://skristem.cz/odvadeni-dusi-zemrelych/
