Článek
Vždy jsem měla srdce na dlani pro lidi, kteří se ocitli v nelehkých životních situacích. Sama jsem nikdy nebyla bohatá, žila jsem normálním rodinným životem, vychovávala čtyři děti, starala se o domácnost. Ale nikdy v životě mi nebylo cizí lidské neštěstí. Mé děti jsem vychovala s tím, že mají pomáhat těm, kteří jsou na tom hůře než ony. Mají však rozlišovat, kdo pomoc opravdu potřebuje a kdo jen zneužívá soucitu a empatie druhých. Myslím, že se mi to povedlo vychovat je do dnešní doby dobře. Váží si maličkostí, pomohou, když vidí, že pomoc je někde třeba.
Bydleli jsme dlouhá léta v Praze v paneláku. Do kapsy jsme sice hluboko neměli, ale na normální živobytí rodiny jsme měli tak akorát. A vždy, když byly Vánoce Štědrý den, tak jsem do misek zabalila bramborový salát, řízky, kapra, cukroví, dali jsme dohromady nějaké oblečení, které už jsme nenosili, ale které bylo ještě pěkné, a vydali se metrem do centra Prahy na Staroměstské náměstí podívat se na vánoční strom, Orloj a nasát vánoční atmosféru starobylé Prahy. Dětem jsem kladla na srdce, že Vánoce nejsou jen o dárcích pod stromečkem od Ježíška, ale i pomoc lidem, kteří jsou na Štědrý den sami a na ulici a nemají kam jít a co jíst. A tak jsem s dětmi a manželem chodila po staré Praze, a když jsme narazili na prvního bezdomovce, který se choulil ve špinavých hadrech, zarostlý, zanedbaný, hladový a zmrzlý, věnovali jsme mu vše, co jsme přichystali a popřáli mu hezké svátky. Všichni jsme pak měli vánoční svátky hned hezčí a bohatší o pěkný pocit na duši.
Nedělala jsem to proto, abych vyjádřila jen soucit a srdce na dlani a nedělala jsem to pro svůj vlastní pěkný pocit, ale dělala jsem to proto, abych pomohla alespoň jedinému člověku a proto, abych vychovala z mých dětí hodné a dobré a soucitné lidi.
Podařilo se mi to. Dodnes, když vidím a cítím, že někdo potřebuje opravdu pomoc, tak mu pomohu, i když sama jsem byla s dětmi na existenčním dně a sama neměla pořádně ani možnost koupit dětem to, na co měly jen tak chuť. I v těchto chvílích jsem darovala posledních pár drobných bezdomovci, který tiše seděl na zemi a nežebral nahlas. Cítila jsem, že se stydí si o pomoc říct, bylo mi ho tak moc líto. Na Vánoce jsem mu dala nějakou papírovou bankovku s tím, ať má větší radost a může si trošku více něco koupit pro radost jen tak. Byla jsem si vědoma toho, že si koupí asi alkohol, cigarety. No a co? Alespoň na ten jeden den se bude mít lépe. A podle vlastních představ.
Ano, potkala jsem mnoho bezdomovců, kteří bezdomovectví mají jako životní styl a vyhovuje jim to a možná i vydělají žebráním více, než dělá mzda pracujícího člověka. Ale když se nad tím zamyslím, říkám si, že je to jejich dobrovolná volba takto žít. Všichni na planetě jsme svobodní lidé a můžeme se svobodně rozhodnout o svém způsobu života. Neodsuzuji tento jejich způsob života, rozhodně si sama nedovedu a nechci ani představit, že bych měla s dětmi být na ulici v podmínkách, kdy by nám byla zima, nemohli bychom se nikde umýt, neměli bychom pořádně teplo, jídlo, oblečení a pohodu domova. Tahle představa mne děsí.
Jednou jsem v životě narazila na bezdomovce, starého muže. Vídala jsem ho denně před obchodem. Lidé kolem něj chodili a nevšímali si ho. Jejich pohledy jsem vnímala velmi bolestně. Pohrdali jím, štítili se jeho špíny, zanedbaného zevnějšku. A ten bezdomovec jen tiše seděl a nežebral. Cítila jsem z něj velkou životní bolest a stud, že vůbec na ulici musí být. Musí? Nevím. Na tuto otázku jednoznačně odpovědět neumím, to je na delší filozofické úvahy. A tak jsem mu občas darovala kovovou minci, na Vánoce třeba dvoustovku, i když jsem věděla, že holt nebudeme mít kapra, ale nějak štědrovečerní večeři pro rodinu vyřeším levněji. Přemýšlela jsem, že bych ho i pozvala k nám domů na Štědrý den. Ale upřímně, na toto jsem nedostala odvahu. Trošku jsem se přeci jen bála. Neznala jsem ho, jaký je doopravdy. Prostě jsem neměla odvahu. Ve chvíli, kdy jsem mu jednou takhle věnovala kovovou minci, kolem mne prošla paní ve středních letech a tlačila plný nákupní vozík. Když mne zaregistrovala, jak bezdomovci tu kovovou minci dávám, nahlas na mne zvolala: „Nedávejte mu to, stejně to propije, koupí si za to chlast.“ A já se za ni zastyděla. Šíleně moc. Nereagovala jsem nahlas, ale v duchu jsem si řekla. „No a co, že to propije, ať si koupí na co má chuť, třeba i ten alkohol.“ Je to jeho život a to, že si na tu chvilku během dne svůj život zpestří alkoholem, který ho na chvíli nejenom zahřeje, ale hlavně mu otupí mozek a bude moci na chvíli nepřemýšlet o svém těžkém životě a na chvíli zapomene na to, že je okolní svět krutý, pak má minimální pomoc měla smysl.
Pomohla jsem člověku. A říkám si, že kdybych se sama dostala do tak svízelné životní situace, kdy bych neměla co jíst, pít, neměla na nic, pak bych byla vděčná za každou malinkou minci, abych si třeba mohla koupit rohlík.
Nevím, jak ukončit tento příběh. Mísí se ve mně pocity úzkosti, soucitu, srdce plné lásky k lidem bez rozdílu pohlaví, věku, národnosti nebo jestli jsou bohatí či chudí.
Jsme lidé na této planetě a jsme si všichni rovni. Máme tělo, máme nějakou barvu pleti, máme všichni mozek, srdce, emoce, a bez ohledu na to, jestli jsou lidé i postižení a mají těžké životy, pak jsme na planetě všichni si rovni a měli bychom si navzájem pomáhat. Ale vím, že je to jen mé zbožné přání. Věřím však, že láska, soucit ještě nevymřely a lidé se k sobě stále ještě budou chovat hezky a s úctou k životu jako takovému.
