Článek
Začíná to třeba takhle: „Tentokrát si na tu žluč dám pozor, minule mi zkazila celý Štědrý den!“
„Jasně, jako každý rok. Nemám to radši udělat sama?“
„Ne! Tohle je práce pro chlapa, stejně bys to zkazila. Neumíš ani pořádně vraždit!“
Je to k nevíře, ale k našim nejkrásnějším svátkům úplně samozřejmě patří vraždy. Tváříme se tak mírumilovně, jako beránci a přitom jsme mnozí úplně obyčejní vrazi! Naše činy jsou dokonale promyšlené, oběť si vyčíháme, mnozí ji sledují několik dní dopředu a kdyby mohli, tak ji i označí, pak si pro ni zajdou, donesou domů a tváří se jako přátelé. Dokonce jí nabídnou vanu a někteří ji ukazují příbuzným. Hrají si, smějí se, až se ve vaně cítí jako doma, někdo se snaží i vykrmovat. Co je však úplně nepochopitelné, někteří si oběť pojmenují!
A pak přijde Štědrý den, důvěřivec si klidně v pohodě plave ve vaně, nic netušící, když se k němu blíží „kamarád“ s paličkou a sekáčkem za zády. A pak to začne! Jatka! Všude krev, šupiny lítají, hlava se odděluje od těla a jednotlivé porce začnou plnit misku nebo pekáček. Ještě nasolit a náš kapří miláček je nemilosrdně uložen, aby se sůl vsákla.
Kam se hrabou všechny PC hry, počítání do deseti, uklidňující pilulky. Vánoce jsou svátky klidu a míru? Houbeles! Agrese a násilí! Ale nad barevným bramborovým salátem, porcičkou kapra dozlatova usmaženého a obloženého citrónem pak najednou všechno zjihne a ztichne. Hrají jen koledy.
„Dáš si ještě kousek?“
„Dám! Letos je salát ten nejlepší ze všech, co jsem kdy jedl!“
„Myslíš? A ta ryba! Ani jedna kostička!“
Pokud možno, přežijte to bez kostí, bez násilí a s tím nejlepším bramborovým salátem. A až to všechno sníte a ozve se žlučníček, doporučuji mátový čaj.
