Článek
Paní doktorka se jednou mojí sestry zeptala, jakou máme další představu, a znovu mezi řečí nadhodila, že bychom jí měli umístit do nějakého zařízení, protože tam zůstat nemůže. Někdy mi připadalo, že nás neposlouchají. Celou dobu jsme trvali na tom, že si mámu vezmeme, ale jako by nám jí ani nechtěli dát. Cítili jsme se podivně, snad není malé dítě a má právo sama o sobě rozhodovat, ale vyhlídky, že se rehabilitací může něco ještě změnit k lepšímu, nám nedovolovaly žádné radikální řešení.
Naše idea byla sehnat pracoviště s lepší rehabilitací, jenomže to nebylo jen tak. Hledala jsem rady, kontakty a později některá místa dokonce oslovila a navštívila. „Je inkontinentní?“ To byl zpravidla první dotaz a pak následovala naděje v podobě žádosti o umístění s neurčitým příslibem, že se ozvou, až se místo uvolní. Zkoušela jsem to všude, kde se dalo, oslovila snad všechny z doporučení sociální správy, ale většinou narazila na nějakou z bariér. Buď bylo omezení územní, nebo zdravotní, jinde mi naznačili, že je zajímají mladší pacienti po úrazech, ptala jsem se známých, co mají známé a všude byly stejné problémy. Nezbývalo, než čekat a improvizovat. Jediné, co bylo pozitivní, byl příslib lékařky, že mámu po půl roce pustí na víkend.
Zřejmě to byl úmysl, nic jiného mě nenapadá, ale na propustku jela s vypůjčeným vozíkem a cévkou. To znamenalo hadičku zavedenou do těla pro odvod moči s igelitovým sáčkem, který je omezen velikostí, s výpustí a hadička moc nedrží. Sice jsme nadhodili, zda by nemohla jet v kalhotkách, které jsme jí dovezli a měla jich ze svých zásob plnou skříň, z nějakého důvodu to však možné nebylo. Odhodlaně jsem čelila všem nástrahám, abych zkusila, jaké to je mít doma pacienta s takovým rozsáhlým postižením.
Máma vykazovala mnoho symptomů pacienta vystrašeného, dlouhodobě vytrženého z civilizovaného světa, každou chvíli vykřikovala, budila se ze spaní a vyžadovala intenzivní péči, protože v domácím prostředí neměla jistoty, na které byla zvyklá z nemocnice. Člověku, který není schopen se sám obsloužit, každá nejistota přinese veliké trauma. Třeba žízeň v noci je problém. Potřeba si odkašlat, když nemůže sedět, je problém. Pouhé posazení a podání léků je problém. Neuměla ovládat ani tlačítko dálkového ovladače, mozek neuměl sepnout to správné. Postel bez ohrazení byl problém, přinášela pocit, že padá, i když nebylo kam. Pár minut o samotě bylo trauma, a to uvádím jen pocity pacienta.
Jako ošetřující osoba jsem to zvládala naplno jeden den, trpělivě vykonávala úkony a dělala mámě pomyšlení, druhý už jsem necítila tělo, ale ještě byla schopná vytvořit láskyplnou pohodu. Nyní už vím, že třetí den je to zpravidla nemožné. Každý má nějaké fyzické dispozice a pro jednu osobu na celý úvazek je to moc. Osoba, která není schopná sama vůbec nic a ještě v takové psychické nepohodě, to se zvládá těžko. Nejhorší pak bylo ráno. Plný sáček moči bylo třeba vypustit, což byl úkon celkem jednoduchý. Viděla jsem to stokrát v nemocnici, ale nevěděla jak. Nejsem zdravotní sestra, nemám naučené grify, ke všemu byl sáček děravý, a tak nezbylo, než vedle mámy postavit kyblíček.
Její postižení v té době nedovolovalo klidně poležet, s každým pohybem se pohybovala na jednu stranu, až se na letišti celá překroutila. Kbelík putoval s ní, s každým pohybem se hroutil a dle očekávání se všechno do postele vylilo. Tak, jako tečou nervy z kýblu…
Maminu jsme podle dohody do nemocnice vrátili, a když se lékařka zeptala, jaké to bylo, odhodlaně jsem řekla: „Nádherný! Maminka byla moc šťastná a už se hrozně těší domů!“ Doktorka přikývla a nechala mě být.
Přiblížily se Vánoce a lékařka nás pozvala na pohovor. Prý už déle mámu léčit nemohou a na Vánoce většinu pacientů propustí. Zase nám doporučila obrátit se na sociální pracovnici, kvůli které už si sestra vzala třikrát v práci dovolenou, aby si během pěti minut převzala seznam sociálních zařízení.
Lékařka neskrývala podivení, že ještě nemáme ústav, ale to nám bylo jedno. Těšili jsme se, že si mámu konečně odvezeme a tím budeme mít to nejhorší za sebou. Po záchvatu epilepsie už další komplikace nepřišly, rehabilitace zabírala stejně jenom pomalu, už bylo evidentní, že takový pokrok, aby máma chodila aspoň za podpory chodítka, nejspíš nenastane. Na co tedy čekat dál? Začali jsme balit věci a chystat jí doma postel.
Protože bylo jasné, že se máma bez vozíčku neobejde a ani s koupáním a běžnými úkony to nebude jen tak, začali jsme pátrat, kde vzít pomůcky. Bylo nám ale řečeno, že nemocnice je neposkytuje, ale prý je pak napíše lékař. No, dobře. Připadalo mi sice trochu zvláštní, že pacient, který není absolutně soběstačný, může vypadnout do života absolutně nepřipraven, náš systém už je ale takhle nastaven. Vlastně ani nešlo pořádně nic připravit. Dopředu se neplánuje, termín propuštění byl znám až na poslední chvíli. Možná je zbytečné plánovat, stačí být rád, že odcházíš z nemocnice na nosítkách a ne v rakvi! A tak si sestra vzala dovolenou a čekala, až mámu domů přivezou.
Přivezli ji dva dny před Štědrým dnem v mrazu, tak, jak jsme jí znali za posledních půl roku. V noční košili, se zavedenou cévkou, přikrytou peřinou. Tak jí přivezli v sanitce, oblečení na cestu odložili vedle postele a pak se saniťáci s omluvou odporoučeli. „To víte, sestry si to ulehčují. Tak to je!“ Na to se stěží hledala odpověď.
Začaly nové starosti, co s mámou, co s cévkou a vůbec, co si počneme. Máma byla šťastná, že je doma a taky, že jsou Vánoce a my začali řešit věci budoucí.
Za dobu pobytu jsem načerpala mnoho poznatků, na které se nezapomíná. Myslím, že nejdůležitější poznání je to, že co nezmůže lékař, zmůže příroda. Stejně nakonec rozhodne o tom, kdo přežije a kdo ne. Podpora rodiny i známých je velmi důležitá. Potěší jakýkoli zájem, má ozdravné účinky, i když pacienty někdy unavuje. To, co zdravý řeší pár okamžiků, nemocnému může zabrat celý den. I jednoduchá myšlenka potřebuje rozbor. Hlavní pro okolí je maximální trpělivost, neztrácet naději a pokoru. Uzdravování je dlouhá trať. Přirovnala bych to k miminku, které se musí teprve postupně všechno naučit a věci vstřebávat, opakovat a učit se to používat. Ani maminka nechce po svém dítěti všechno hned. Nemocný po ataku CMP je stejný jako miminko, stejně bezbranný, stejně nezkušený. Hodně zapomněl, hodně se mu z hlavy smazalo a musí se zase hodně pomalu rozpomenout.
Po mámině návratu jsme si doma připadali jako kohoutek a slepička. Nemocnému dají léky na nejnutnější přežití, ihned se musí hlásit u svého lékaře a nechat si předepsat medikaci. To zařídila sestra, když doběhla k lékařce a ohlásila návrat mámy z nemocnice. Paní doktorka ani neuznala za vhodné přijít se na ní podívat, a to ani za další tři měsíce. Na otázku, zda napíše mámě vozík, se jen nechápavě dívala a sdělila, že to měli zařídit už v nemocnici. V nemocnici mi následně řekli, ať si přijdu pro předpis, a když jsem radu poslechla, odkázali mě zase na máminu lékařku. To prý oni nepíší, kam by přišli, kdyby psali každému pacientovi kompenzační pomůcky? Oni jsou nemocnice, praktická lékařka zase nebyla specialistka, a tak mi za měsíc začala docházet trpělivost. Mámu jsem objednala na neurologii a sestra vyhrabala starý dětský vozík po příbuzné, abychom mámu nemuseli nosit na rukou. Kdo má doma invalidu, ten se má!
Přitom nechápu, kde je problém? Ať napíše vozík ten nebo ten, platí se to přece z pojištění konkrétního pacienta. Nemocný nemá čas se zabývat problémem, kdo si jak přesune měšce, potřebuje se pohybovat, žít a fungovat.
S návratem domů to ještě neskončilo, ještě jsme si užili, ale už to byla jiná kapitola.
Zážitky, které jsem s odstupem popsala, sice proběhly už před pár lety, ale obávám se, že se to moc k lepšímu nezměnilo. Mohla bych vyprávět i o mamince manžela!
Tak přeji hodně sil při domácí péči.
