Článek
Od ledna se prý změní občanský zákoník a tělesné tresty budou zakázané. Diskuse na toto téma probíhá už mnoho let a zdá se, že je pořád o čem diskutovat. Situace ve společnosti se mění, směr výchovy se ubírá mírnější formou, i když je otázkou, jestli nekonečné vysvětlování, přesvědčování, zákazy mnoha podob a jiné metody mají stejný efekt jako dobře mířená rána. Samozřejmě nemyslím tím ránu pěstí ani jiné týrání, jen takový výchovný záhlavec.
Rozhodně nejsem zastáncem tělesných trestů a považuji je za selhání rodičů, na druhou stranu nemám pocit, že by důvodu občasného výprasku utrpělo moje sebevědomí, či bych se cítila nějak ponížená. Vinu a trest vnímám jako příčinu a následek, ovšem trest by měl být přiměřený věku a pochopení dětské duše. Psi prý také nerozumí tomu, proč dostávají za přestupek tělesný trest, děti to možná také nechápou.
Sama jsem takový trest chápala jako varování, abych se dalších přestupků vyvarovala a dala si větší pozor. Když jsem aplikovala plácnutí po zadečku dítěti, bylo to jedině ze strachu, protože v případě nebezpečí je každá přednáška pomalá, lepší je preventivní varování.
Máma byla přísná, znala to i ze školních let, protože patřila ke generaci, kterou vychovávali kantoři z generace Igora Hnízda. Také někdy dostávali přes prsty pravítkem a chodili na hanbu, což považuji za mnohem víc ponižující, to se praktikovalo i za mojí školní docházky. Už z toho spojení „jdi na hanbu“, bylo jasné, o jaký trest se jedná a jak na provinilce pohlížet.
Sama jsem radši přežila pohlavek nebo i nějakou tu rákosku než poslouchat maminčiny přednášky, babiččiny výčitky, z kterých vždy pramenil smutek a zklamání. Tohle mou duši mučilo daleko víc. Někdy jsem dokonce žadonila, ať mi mamka jednu vrazí, ale hlavně, ať mlčí. Když je zklamaný rodič, dítě s ním cítí (a taky mu to není zrovna jedno).
Na druhou stranu ve výchově je dost důležité, aby si rodič získal především důvěru, přijímal dítě i se všemi jeho chybami, protože jak nastane nedůvěra, přeruší se zdravá komunikace a začnou se množit problémy, které později už ani žádná facka nevyřeší.
Proto nefackujme, mluvme, prožívejme spolu dobré i zlé, štěstí i neúspěchy a namísto klacku podejme dětem pomocnou ruku nebo nějaké řešení. Nebudou se bát, nic tajit, přijdou se potěšit, až je bude něco trápit a nemusí se ničeho obávat.
Napadlo mne přirovnání s pejsky, protože děti a štěňátka mají něco společné. Musí svému pánovi věřit, stejně jako děti rodičům. Pokud mu nevěří, stává se bázlivým a nejistým, potom si nemůže v klidu hrát, pořád má obavu, aby nezklamalo. Ani děti nás nechtějí zklamat, chtějí být šťastné.
A proto je dobře, že tělesné tresty budou zakázané, ačkoli v případě porušení přímý postih pro rodiče nehrozí. Snad k tomu všichni budou přistupovat odpovědně.
Naše máma vychovávala metodou cukr a bič, zažívaly jsme hezké i méně hezké chvíle, někdy toho na ni bylo moc, ale všichni jsme se doma shodli, že z nás vytvořila přesně takové osobnosti, abychom se o sebe dokázali postarat. A to je důležité.
Zdroj: https://www.denik.cz/z_domova/obcansky-zakonik-2026-zakaz-telesnych-trestu-deti-facka-trest-rodice.html
