Článek
Zatímco cizímu muži mohu říci úplně normálně: „Nemohl bys mi, prosím, vyvrtat dírku na šroubek? Chtěla bych si pověsit obrázek na stěnu.“ On jednoduše vezme vrtačku a ochotně to udělá, tak proč to takhle jednoduše nejde i doma? Tam je to vážně všechno jinak. Ale ženská si vždycky poradí a tak se na to musí od lesa:
„Koupila jsem si obrázek.“
Nic. Ticho, většinou nezájem, takže pokračuji: „Byl by hezký třeba tady, co myslíš?“ Schválně ukazuji názorně, že ho hodlám pověsit tam, kde není na co. Ale vtipná kaše zřejmě došla. Zase se nic neděje. Žádné nadšení, žádná vrtačka.
„Hm, když myslíš …“
Takže se musí nasadit jiná páka: „A myslíš, že bys mi tam mohl vyvrtat dírku nebo přitlouct skobičku?“
„Teď ne.“
„A jindy by to šlo?“
„Nevím!“
Nedá se nic dělat, musí se pokračovat dál. Jako správné ženské mi nějaké neurčité datum nestačí, protože jednak to chci hned a hlavně vím, že co se neudělá hned, už se nikdy nedodělá (taky zkušenost).
„To neva, jestli nemáš čas, tak já si řeknu Lubošovi (nebo komukoli jinému, pokud možno někomu, na koho by mohl žárlit nebo by ho pokládal za neschopného, avšak v mých očích by se jevil daleko schopnějším). On mi to teda udělá. Může si půjčit tvoje nářadí?“ Tohle je obvykle dost silný argument na to, aby se nas…štvaně zvedl a šel to udělat sám.
