Článek
Vzpomínky na dětství člověku zůstanou a občas se k nim utíká. Ty moje jsou už hodně daleko, přesto si dodnes pamatuji, jaké to bylo, když jsem byla malá. Chodila jsem se procházet na velikou pláň v Praze na Pankráci. Přesně tam, co se dnes chodí na muzikály. Stojí tam Kongresové centrum. Dříve tam stávaly kolotoče a matně si i vzpomínám, jak jsem se na ně chodila s babičkou dívat. Při podvečerní procházce jsme potkávaly lampáře, který rozsvěcel plynové lampy. Vždycky jsme zastavily a čekaly, až je zapálí. Sledovat lampáře při práci pro mne byl velký zážitek.
Tenkrát ještě tramvaje od babičky končily na Kačerově, kde jsme blízko bydleli. Jezdily s otevřenými dveřmi, do nich lidé naskakovali a vyskakovali za jízdy. Uprostřed vozu seděl pan průvodčí, prodával lístky za drobné a hned je svými kleštičkami procvakl. Také obcházel pasažéry a kontroloval, jestli mají lístky řádně děravé. Později průvodčí nahradily automaty. Z těch dob mi zbyla záliba v kožené kabele, která hodně připomíná právě tašku průvodčích. Děda nikdy nezapomněl podpořit naše hry a fantazii a kupoval nám nejrůznější hračky. Měly jsme samozřejmě i taštičku s jízdenkami a kleštičkami.
Vzpomínám si, že velkým svátkem bylo, když koupil v cukrárně na kusy vážené višně v čokoládě. Bonboniera Mon Cheri se dala koupit jenom v Tuzexu, stejně jako holandské kakao. Zato bylo dost čerstvého mléka, které se muselo svařit, aby vydrželo. Přidávalo se do mnoha pokrmů, aby se nic nevyhodilo. Babička dělala z mléka domácí tvaroh, kterým pak posypala brambory. Chutnal asi jako sýr Cottage. Někdy ho naložila do piva a dělala zvláštní pomazánku. Její tvaroh bych si dala, ale dnešní mléko nekyše, zato hořkne.
V dětství jsem prochodila tisíckrát Vyšehrad. Děda nás bral se sestrou na procházky, aby měla babička klid na vaření. Nikdy nezapomněl natrhat cestou domů malou kytičku. Tu jsme pak babičce z procházky přinesli. Vyzdobila s ní stůl u oběda. Byly to třeba jen sedmikrásky nebo pampelišky, ale měla velkou radost. Pamatuji si, že jsem tam už jako hodně malá ráda jezdila, i protože měli televizi, zatímco doma jsme ji neměli. Sledování vysílání o víkendu byl skoro svátek. Ale jediné, na co si vzpomínám, byl Večerníček. Později jsem se ještě bála u výstřelu při seriálu „Hříšní lidé města Pražského“, když jsem pod peřinou předstírala, že spím.
Život jsme prožívali docela obyčejně, jak se tak říká – z ruky do huby. Ale nějak nás to netrápilo. Byla to realita, kterou jsme přijímali a neřešili. Hrávali jsme karty, člověče nezlob se a povídali si. Pořád bylo o čem. Nikdo z nás nehledal soukromí, spíš společnost ostatních. A nejlíp nám bylo v teplákách na gumu.
