Článek
Je zajímavé si občas přečíst něco na téma odložených žen a v poslední době se mi zdá, že se to objevuje často. Ano, samota je téma, které nás provází na každém kroku, téměř denně potkávám i ve svém okolí někoho, kdo žije sám a snaží se to změnit.
Hovoříme o tom, hledáme cestičky, jak ze samoty vybruslit, snažíme se najít východisko pro ty, které samota provází na cestě životem. Být sám nikdo nechce, člověku je samotnému ouzko, proto hledá aspoň stéblo naděje, hledá světlé body svého života, aby neskončil sám, opuštěný.
Ačkoli se mi, jako vdané, lehce argumentuje, prý se mi to hezky kecá, jak říkají kamarádky, protože se prý snad aspoň u večeře s někým sejdu a mám pocit, že nejsem tak sama, přesto si neodpustím poznámku, že občas každý může pociťovat samotu i uprostřed lidí.
Netýká se to jen žen, stejně jsou na tom muži, a proto se mi nelíbí, když se mluví jenom o ženách. Kluby odložených mužů se tolik neprobírají, přitom si zaslouží stejnou pozornost.
Kluby odložených mužů nejspíš navštěvují podobní jedinci, jako kluby odložených žen. Nevím, ale zdá se mi, že stejně jako ženy, jsou i muži, kteří nemají chuť přizpůsobit se párovému soužití, nechtějí se přiznat k tomu, že si připadají někdy osamoceni a raději dělají jen ramena, změní se na workoholiky, kteří po práci zajdou v supermarketu k regálu s hotovými jídly a pak mezi kamarády trousí poznámky o tom, jak jsou emancipované ženy nemožné. Ale v čem jsou vlastně single lepší?
