Článek
Letní cesty jsou nejkrásnější vlakem, ubíhá si krajinou, neomezuje a poskytne společnost i tiché soukromí. Věra s Petrem zvolili tiché kupé, i když k sobě vůbec nepatřili, ani soukromí cíleně nevyhledávali. Petr se těšil na svou Ivanu a Věra na obě kamarádky, které byly na pobytu v dětském táboře. Vymyslely si brigádu v kuchyni někde uprostřed lesů východních Čech.
Jakpak se asi mají, pomyslela si Věra a po očku pozorovala Petra, je celkem hezký. Nebyl to vysloveně krasavec, působil napůl dojmem rebela v džínách a s dlouhými vlasy. Pracoval u počítačů v odlehlé ulici, v kanceláři ve středu města, byl snad technik nebo programátor. Hezky se s ním povídalo, oba měli společné známé a mezi kamarádkami nikdo neměl jasno, ke komu Petr doopravdy patří. Myšlenky na něj smazala a raději si brnkla do strun.
„Víš, co se dělo ve Francii v 18. století v noci z třináctého na čtrnáctého července?“ přerušil její hru a vytrhl z meditace. „Nevím, co vlastně?“
„Tenkrát tam dobyli Bastilu, vážně jsi to nevěděla?“
Nevěděla to a tak se usmála: „Copak asi bude dobyto dneska v noci, co?“ Zpátky se ponořila do sebe a přemýšlela, jestli hodlá Petr dobýt jednu z jejích kamarádek. O tom, že by dobyl právě ji, nepřemýšlela, věděla, že se těší na Ivanu a brala to jako fakt.
Vlak zastavil nedaleko lesa, kde holky popsaly místo příjezdu a další kroky směřovaly mimo civilizaci. Stanový tábor byl plný dětí na prahu puberty, které měly právě uloženo nasbírat v okolí borůvky. Holky byly k ruce starému kuchaři. Ten uplatnil autoritu a vydal denním rozkazem sběr borůvek, takže Olga na děti někde v lese dohlížela. Petra a Věru přivítala jenom Ivana: „Řeknu vám novinu. Olina o to přišla …“ Významně nadzvihla obočí a sdělila tu bombu způsobem, za který by se v dnešní době nestyděl ani bulvár.
Každá senzační zpráva je dobrá, vyplní bubliny prázdnoty, jenomže Olga nebyla žádná celebrita. V dívčím kolektivu ale už byla jednou z posledních, co ještě neměly sex. Po téhle zprávě Věra zůstala stát jako opařená a čekala, až se někde objeví se svým novým zázrakem. Petr si očividně oddychl, že Ivanu nic podobného nepotkalo a mohl si dělat ještě naděje, že nemá konkurenci a bude jejím dalším vyvoleným.
Ivana oba příchozí uvedla do jídelny, ukázala svůj stan, lesní kuchyni a pak se pomalu začaly vracet děti zpátky z lesa. Mezi nimi Olga s klučíkem, který sotva dosáhl plnoletosti. Věra zalapala po dechu a nemohla uvěřit, že právě on byl tím šťastným prvním, který dobyl její klín. Oba na sebe koukali tak zamilovaně, hubení jak vyskákaní chocholouši, spolu objevili kouzlo prvního sexu a od té chvíle se pak pravidelně ztráceli spolu v okolním lese, aby je ostatní účastníci tábora neviděli.
„No, tak povídejte, jak se tady máte?“ Věra začala vyzvídat a pak vzala Olgu trochu stranou, aby se podrobně dozvěděla, jak to bylo doopravdy a jaký to byl zážitek. Trochu Olině záviděla, sama měla sice spoustu kamarádů, někdy to mezi nimi možná i jiskřilo, ale zatím se neodvážila překročit ten pomyslný práh a s někým to doopravdy vyzkoušet. Začínalo ji mrzet, že bude možná poslední, která do čtvrtého ročníku střední školy vstoupí jako panna, ale přála holkám dobrodružství a nechala to být.
Olgy nápadník byl tramp, který se v okolí tábora náhodou usadil, byli tam celkem tři a jeden z nich se zakoukal do lesní víly v zástěře. Příjemný, jemný, pořád blízko ní, oba ze sebe nespouštěli oči, drželi se za ruku. Byli tak nažhavení, že každou chvíli zmizeli někde za stromem, jen před přípravou večeře musela Olga do kuchyně motat borůvkové knedlíky. Borůvek bylo dost, děti se činily, kynutých koulí přibývalo, pak se musely zavařit, a když byly uvařené, čekala už dlouhá fronta ešusů. Všude cinkaly hliníkové lžíce, máslo na pomaštění sotva stačilo, děti měly modré pusy a pořád korzovaly od okénka k jídelně, aby se zase vrátily zpátky pro nášup. Nakonec knedlíky nestačily, a tak se krájel chleba, mazal pomazánkou, aby caparti nešli do postele hladoví a vydrželi celý večerní program u táboráku. V kuchyni začaly docházet zásoby, muselo se umýt nádobí a připravit něco k snídani. Táborníci se po večeři přesunuli na místo, kde byla připravena hranice dřeva k podpálení.
Večerní táborák má krásnou atmosféru, která se nedá běžně udělat. Předpokládá přípravu, spolupráci a v době konání pak vytváří souznění duší. Někdo přikládá, někdo baví ostatní, někdo zpívá, vypráví se vtipy, povídky, oheň praská a září do širokého okolí, je u něj krásně teplo a bezpečně. V takové nádherné atmosféře se někdy zrodí city, přátelství, uloží se krásné vzpomínky třeba pro maminku, jiné se vynoří a může se probudit i stesk, ale všechno špatné brzy přejde, protože tam jeden sedí vedle druhého a nikdo není sám. Pokud ovšem nechce být. Někdy se stává, že se dvojice na chvilku ztratí a pak je pro ně oheň milosrdný. Září široko daleko, praská, čoudí a hřeje, odvádí pozornost a přilehlá okolní tma s ním ve spolupráci skryje všechno, co nemá být k vidění.
Všichni seděli s dětmi u ohně, povídali, popíjeli, bavili se s ostatními. Olga se svým nápadníkem občas odběhli do tmy pro další zásoby, než se s uhasínajícím plamenem ztratili nakonec docela, pomáhali ukládat děti do stanů, ochotně hlídali a posluhovali a přitom je hřálo vědomí, že spolu budou nejen do konce ohně, ale i do konce tábora, takže to vypadalo na dlouho, ještě skoro celých sedm dní. Věra hrála na kytaru a s dětmi zpívala, Petr se snažil dobývat Ivanu, jenomže tahle Bastila byla nedobytná. Měla v hlavě asi jiný plán a tak se naplno věnovala zpívání. Nakonec s ubývajícím plamenem stoupla Petrovi do hlavy popíjená kořalka a citil se unavený, rozhodl se tedy odejít do stanu a počkat na Ivanu tam. Ona ho doprovodila a uložila, oproti očekávání se zase vrátila k ohni a přinesla další lahvinku vína.
Děti i dospělí se postupně rozprchli nocí, víla s lesním mužem skončili někde pod širákem v lese, Petr spal spokojeně ve stanu, vedoucí hlídali i spali a Ivana s Věrou řešily, co dál, protože byly právě rozezpívané a ještě se jim nechtělo jít spát. Jako azyl se nabídla jídelna: „Řekni, kde ty kytky jsou …..?“
„Co se s nima mohlo stát?“
„Ivano, Petr nemluví o ničem, než o tobě, ty za ním nepůjdeš?“
„Já vím, mám ho taky ráda a ani nechci, abych o něj přišla, ale já s ním prostě nic mít nemůžu. Je to kamarád a nic s tím nenadělám.“
Nemělo cenu to rozebírat, jsou věci mezi nebem a zemí, na které mozek nestačí. Láska je krásná, přátelství také nádherné. Toužíme po lásce i přátelích a někdy se dá těžko vyznat, kdo skončí v jaké škatulce, nejtěžší je to odhadnout u opačného pohlaví. Pohyb na hraně mezi přátelstvím a láskou svádí a dobíjí energií, slibuje zajímavé zážitky. Někdy může přinést zklamání z toho, že to očekávané rozuzlení nepřišlo, ale i malý flirtík může být hodně povznášející. Mezi Ivanou a Petrem ale nedošlo ani k flirtíku, mezi nimi bylo souznění spíš pramenící z toho, že Ivana hodně kluky přitahovala, zatímco Petr neměl moc příležitostí k seznámení. Teď ležel na její posteli, cítil vůni z jejího spacáku, ale víc z toho ten večer nezískal.
Holky vůbec nešly spát, do rána dopily v jídelně víno, řekly si víc, než stihly za minulý školní rok, přezpívaly zpěvník od začátku do konce a zpátky a čilé, jako by ani neprobděly noc, odešly ráno připravovat pro táborníky snídani. Těsně před jídlem přišla se svým trampem Olina a když viděla, že už tam ani není potřeba, šla pomáhat dětem, které vzbudil ranní budíček a omrknout situaci do stanu. Z výsledku mezi Petrem a Ivanou zůstala překvapená víc, než stihla sama překvapit svou láskyplnou zkušeností.
„Spíš?“ zeptala se Petra, ještě zachumlaného v pytli. Rozespale přikývl a zavřel obě oči.
„Spí,“ nahlásila výsledek a pak se otočila na Ivanu: „Jdi tam za ním, vypadá to pitomě.“
Ivana vydechla a statečně se vydala k jejich stanu. Chvíle, které tam strávila, vypadaly nekonečně, co si tam spolu řekli, nikdo nevěděl, ale pak vyšla docela uvolněná a mrkla. Za chvíli se na snídani dostavil i Petr, opuchlé oči a nebylo mu do řeči. K ničemu se nevracel, nic neřešil, asi se smířil s ním, že jsou jen kamarádi a vždycky to tak zůstane.
„Holky,“ vzpomněla si Věra: „víte, co se stalo ve staré Francii v 18. století uplynulé noci? O co, že to neuhodnete?“
„---“ Ivana kroutila hlavou, Olga mlčela a ostatní se nechytali.
„Padla Bastila, tak si to pamatujte, mohlo by se vám to v životě někdy hodit. Dnešní noc, bohužel, nic.“ Spiklenecky mrkla na Petra a pak se spolu vydali na nádraží.
Když nastoupili do vlaku, sedli si na lavici vedle sebe, kytara stála opřená o stěnu. Petr se přisunul blíž a pak se zeptal, jak vlastně všichni strávili tu uplynulou noc. Věra opřela nohy o protější sedačku a natáhla si záda. V kupé se sice větralo, ale probdělá předchozí noc začala padat těžce na víčka. Oba byli unaveni nejen bděním. Petr si rovnal myšlenky, překonával únavu, Věra si pro sebe přemýšlela.
Myslela na Olgu, na její nečekané zamilování, na získané sebevědomí i nepoznané zkušenosti, myslela na Ivanu, jak si je jistá a nikdy o ničem nepochybuje. Přemýšlela o lásce, jestli ji přepadne nečekaně a hezky, jestli se ta její objeví zničehonic, přilétne ve vzduchu lehce jako pápěří nebo se zrodí ztěžka a přijde pomalu a plíživě. Jestli ji překvapí znenadání, aniž by na ni dlouho čekala, nebo bude vymodlená, vysněná a s nějakým odříkáním. Pak zavřela oči a na chvíli usnula. Jen lehce, pravidelný zvuk vlaku krásně uspával, koleje už slyšela jenom jako zdálky a pak chvíli měla krátký sen.
Cesta se přiblížila ke konci, zahoukání přerušilo spánek. Petr s ní zacloumal, aby se připravila k výstupu. Když se otočil a pomohl jí z vlaku, chytil ji za rameno: „Uvidíme se brzy?“ Nechápavě se na něj podívala a kývla. Pak se k ní shýbl a políbil na pusu. „Tak jo a stavíš se zase u mě v práci?“ Znovu kývla a okamžitě ji to rozhodilo. Začala přemýšlet, jestli je tohle to, co od cesty s ním očekávala a jestli chce podporovat jeho falešné naděje. Ještě si nestihla být jistá, jestli je vůbec na lásku připravená, nakonec se ale rozhodla to neřešit. Únava zpravidla není nejlepší rádce pro tak důležité rozhodování. Až zítra, ráno je moudřejší večera, pomyslela si a vykročila domů úplně opačným směrem.
Ten víkend nepřinesl nic významnějšího a tak si do deníčku zapsala datum 14. 7. 1789 - Dobytí Bastily. Mohlo by se to hodit u maturity. Zatím netušila, že právě tohle léto prožije nejvýznamnější chvíle života, které ovlivní celou její budoucnost. Ale to ji netrápilo a vůbec se tím nezabývala. Významné okamžiky se totiž v historii a někdy i v lásce odhalí až mnohem později a v době, kdy je prožíváme, o tom ani nevíme.
