Článek
Když byla maminka umístěna v domově pro seniory, kam jsme ji chodili navštěvovat a brali si ji pravidelně na víkend, někdy to nebyla úplná idylka. Byla sice z bydlících asi nejmladší, a protože s personálem dobře vycházela, tak si ji oblíbili a chodili k ní často na pokoj jen tak podrbat.
Maminka byla vyučená servírka, která strávila celý život ve službách, pracovala v restauracích i v hotelech, ale také úplně v jiných profesích. A protože její profesní výchova byla poměrně dril, myslela si, že by měla předat svoje zkušenosti dál a snažila se o to. V restauracích, kde pracovala, si respekt vždycky zjednala, i když po sametu se podnikání vrhlo jiným směrem, kuchaři začali nakupovat různá „ulehčovadla“ a když po nich chtěla práci navíc, šťastni z toho nebyli.
V domově pro seniory sedávali v jídelně i s vedením, které se stravovalo s klienty jako v rodinném kruhu a jelikož maminka obvykle leccos zkritizovala, vysvětlila panu řediteli, jak by se to mělo dělat a co je na tom špatně. Připadala si tam totiž jako v hotelu. A když se personál někdy projevil neochotně, hned jim vysvětlila, že si tuto práci vybrali, tak ať neodmlouvají.
Já jsem její výchovu zažila, tak mi to připadalo normální, maminka nás nikdy nechválila a my chválu ani nečekali. Když začala hartusit, považovali jsme to jako uzdravování a vlastně byli rádi, že je zase svá. Každý to tak ale chápat nemusel.
Jednou se v mém mobilu ozval známý hlas: „Volám kvůli vaší mamince.“
Trochu se mi sevřel žaludek, ale vnitřní pocit mi napovídal, že to snad nebude tak zlé.
„My ji nezvládáme, štípe personál, nadává nám do gestapáků.“
No, nepropadli byste se radši někam pod zem? Někdy jsem si připadala jako rodič, co má neposlušné dítě na škole v přírodě. Dítěti se dá pohrozit zákazem vycházek nebo výpraskem, ale jak vysvětlit tohle všechno mámě? Nažhavila jsem tedy linku a zapojila všechny členy rodiny. Všichni ochotně vypomáhali a prošetřovali okolnosti.
Upřímně řečeno, když máma ležela po útoku mrtvice jako bez života, odpustili jsme jí všechno a za každou nadávku byli skoro rádi. Tenkrát úplně zapomněla na sprostá slova a byla naprosto pasivní. Člověku se chtělo brečet. Byli jsme úplně naměkko a když nám někdo vyprávěl, jak si s ní ještě užijeme, říkali jsme si se sourozenci: Kéž by!
„Kéž by.“ později přišlo, už to chvíli trvalo a radši bych chodila na návštěvy kanalizací. Vyčítavé oko sestřiček a asistentů bylo všudypřítomné. A já měla pořád pocity viny. Když jsem pak v neděli dorazila na návštěvu a našla mamku utrápenou horkem, začala jsem zjišťovat, proč je najednou taková agresivní, že musím řešit konflikty.
„Jenomže ve sprše to blbne a hned teče studená, hned teplá. Nejde to tam seštelovat, voda mě pálila, pak byla zase moc studená, tak jsem řekla, že jsou jako gestapáci.“
Takové sprchování by se mi taky nelíbilo a možná bych vyjela podobně, jak mám ale mamce vysvětlit, že podobné výrazy se nehodí a útoky budou situaci jenom zhoršovat? Řeknu vám, řešit některé věci bylo prekérní. Zvlášť v případě, kdy měly obě strany svoji pravdu.
