Článek
Moje babička s dědou byli dokonalý pár. Tedy, možná tak dokonalí nebyli, ale já už je poznala v době, kdy byli sehraná dvojka, děda měl pro babičku pochopení a ona pro něj spoustu lásky. Děda jí potřeboval, byl dost nemocný, takže byl doma a babička, o sedm let mladší, chodila ještě do práce. Měl potíže se srdíčkem a někdy ho přepadaly chvilky úzkosti. Ještě dnes si pamatuji, jak se občas držel za srdce a bál, že se babičky už nedočká.
Asi aby jí stihl říct všechno, ve chvílích, kdy byl sám, zapisoval svoje myšlenky do notýsku. Mám ho dodnes, je tam jeho tíha, takže ho ani nečtu. Svěřil se mi s ním už kdysi, když mně bylo asi devět let. Mimo jiné v něm utrousil poznámku, že si s ním babička zrovna vzrůšo neprožila, ale ta mi připadala nicotná, babička po žádném vzrušení nikdy netoužila. Obětovala se tiše všem, bůhví, kde na to brala všechnu energii, užívala život tak, jak přišel, byla pořád veselá. S ní byl každý den potěšení, uměla najít na všem to kouzelné a nikdy nezkazila zábavu. Oni dva se s dědou celý život snad jen bavili, pořád si zpívali a pošťuchovali se jeden druhého, chvíle s nimi byly pohodové, kouzelné.
Ten rok, kdy děda navždy odešel, byl pro babičku moc smutný, byl smutný pro všechny. Bydleli v suterénním bytě a tam do toho všeho ještě praskla kanalizace, v obýváku jí vykopali velkou díru jako hrob a babička dostala nabídku se vystěhovat. Toužili po tom s dědou celý život, ale nikdy na to nedošlo. Tenkrát byly byty na dlouhý pořadník, takže děda v tom jejich podzemním království dožil do konce.
Babička nakonec získala malý byt v novostavbě věžáku a tam si záhy našla spoustu kamarádek. Byly to samé sousedky, většinou samy nebo s dospělými dětmi, přibližně v jejím věku. Babička byla taková stmelovačka, dala všechny dohromady, navzájem je seznámila, až se začaly ženské pravidelně utíkat do její garsonky na drby a na kávu. Tam to brzo vypadalo jako v kavárně, malý konferenční stolek uprostřed 1 + 1, na stole vždycky nějaká buchta, všude hrnky od kafe, sousedky na všem, kde se dalo sedět a o víkendu ještě já a ségra. My měly takové sedánky rády, připadaly jsme si dospěle.
Nezůstalo však jenom u kafe, babička zorganizovala i jinou zábavu, chodily jsme se koupat, na různé vycházky, do kina nebo do restaurace, občas k někomu na letní byt, sousedky nás zvaly i na kulturní akce a bez naší babičky se nikdy neobešla žádná oslava. Na střídačku pořádali Silvestry i narozeniny, takže jsme neustále chystaly nějaké pohoštění. Babička jako by po té veliké změně úplně pookřála a dokonce i omládla, chodívala i tančit a jak si pamatuji, nejednou vyrážely se sousedkami i na lovy, to když některá toužila po nové lásce. Ona totiž ta láska otravuje v každém věku, tak se tomu snažily trochu pomoci.
Byl to hezký život, takový veselý a plný radosti, než jsme se sestrou vyrostly do puberty a pak trochu ztratily o podobné akce zájem, ale osud to pak stejně vyřešil, protože se zakoukali se sousedem. To už ale byla zase jiná kapitola, já v té době už měla rodinu a brzy jsem babičce půjčovala pravnučku, která k ní jezdila stejně ráda na víkendy jako my.
Stáří nemusí být vůbec smutné, jde jenom o to, jaké si ho každý udělá, člověk se nesmí uzavírat a truchlit v koutě, že zestárnul, měl by využít každého hezkého dne a nepodléhat beznaději. Moje babička je příkladem, že život se dá užít naplno až do konce. Pořád na ni vzpomínám, protože ona tohle umění dokonale ovládala.
