Článek
Mít milence bylo v módě už ve středověku a ani pozdější prudérní společnost s tím nic nenadělala. Zřejmě to patřilo k bontónu a „dobrému vychování“. Ostatně bylo to asi praktické. Jak to vypadá, ani dřív muž na svou ženu neměl dostatek času, a tak potřebovala někoho, kdo se o ni v těžké chvíli postará.
Jak je známo z literatury, filmových děl i románů, mohl to být třeba kominík, pošťák nebo údržbář. Ve vyšších kruzích pak nemohu nezmínit bodyguardy, tajemníky, sekretáře, zahradníky či fitness trenéry.
Když se zasním, představím si krásného zahradníka třeba z pohádky Pyšná princezna anebo se nechám v myšlenkách obletovat dvorným Kristiánem, říkám si, že ta dřívější praxe nemusela být tak špatná. Manželům se v mnohém ulevilo, nemuseli se zabývat malichernostmi a mohli se v klidu věnovat své kariéře.
Jenomže kde vzít a nekrást takového ideálního mužského? No, on Kristián taky nebyl zrovna ideál, vymetal ty bary a oblboval důvěřivé dívky, ale měl přece něco do sebe.
Ale zaslouží si důvěřivý manžel vystřídání takovým lehkovážným proutníkem? A co když pak zálety prasknou? S takovou je průšvih pořád nadosah a namísto povyražení zbydou jen oči pro pláč. Takže je logické, že to za to vůbec nestojí. Leda by to byl opravdu ideální milenec, co splňuje všechna kritéria dokonalého muže, aby v rozhodné chvíli nevzal do zaječích a projevil se jako chlap.
Jenomže, kde takového vzít? To znamená gentlemana s otevřenou náručí, samozřejmě zajištěného, zábavného a nejlépe bez závazků, milujícího a nad věcí? No a k tomu ještě dobrého ve slovních soubojích, v posteli, nádherného v obleku i v montérkách, odvážného, nezkrotného a přitom krotkého?
Že takoví neexistují? Možná, ale asi jenom ve snech nebo pohádkách.
