Článek
Žili byli v jedné rodince, prožívali svoje vrcholy a pády, prostě život jako na houpačce. Ale každá pohádka, ať už se v ní odehrálo cokoli, jednou skončí. A ty konce bývají všelijaké.
Tady se černá ovce v podobě alkoholického tatínka odstěhovala a bůhví, kde se po něm slehla zem. Jenomže krev není voda, a tak syn, o kterého neměl nikdy příliš velký zájem, obnovil vztahy a jezdíval aspoň občas k babičce. Dokud žila, připadal si tam vítaný, ale pak už vztahy s otcem nestály za nic. Ostatně otec neměl zájem ani o další děti.
Krev sice není voda, ale co do krve, když pivo je o dost chutnější? A tatínkovi pořád chutnalo víc pivo. S tatínkem se přestali stýkat, i když syn měl utvořené citové pouto ze vzpomínek na dětství.
Léta běžela a tatínek natáhl bačkory. Potom přišla soudní obsílka a nejen jemu. Neopomenutelných dědiců bylo celkem pět a k tomu poslední vůle, že napůl zchátralý dům zdědí jediný syn, k němuž se tatínek dobrovolně hlásil.
Když se všichni sourozenci poznali, seznámili a pronesli pár vět o nespravedlnosti, tak syn, který měl dědit dům, najednou vyhodnotil situaci a rozhodl se na svém domě netrvat. Stejně mu tam nic nepatřilo, nic ho tam netáhlo, bydlení měl dávno vyřešené. Asi z radosti z tolika sourozenců rozhodl, že se podělí všichni rovným dílem. Nejradši to prodají.
Chvíli se to táhlo, v domě zatím bydleli bezdomovci a každý z dědiců vymýšlel své alternativy. Dokonce se zdálo, že se podaří dědictví zachovat, aby žilo dál, takové pojítko mezi nově nalezenými příbuznými. Naděje sice umírá poslední, ale na posledním jednání tahle naděje umřela.
„Já jsem si to přece rozmyslel a svou dřívější výpověď bych rád vzal zpět. Tatínek si přál, aby byl dům můj, chci mu to splnit.“ Nastalo nemalé překvapení, ale protože vztahy nebyly vyhrocené a nikdo neznal pozadí, nakonec svůj domek dostal. Ostatním vyplatili poměrné části ostatního cenného majetku a tím ten příběh mohl skončit happyendem o sourozencích, co mají v těle krev a ne vodu.
Mohl, ale neskončil. Pravda vyšla najevo už za pár týdnů. Novým majitelem dědictví nebyl totiž dědic, ale jeho právník, který si zřejmě dobře spočítal, že na tomhle dědictví neprodělá. S takovým obratem nikdo nepočítal, ale nebyla chuť to řešit dál. O tatínkovi stejně léta nevěděli a jak se přesvědčili, on se o to také nesnažil.
Obešli se bez něj dosud, tak sdílí své osudy a čtyři se občas sejdou jako rodina. Voda je voda a krev je krev.
