Článek
Moje dospělost začala osmnáctinami a za relativně krátkou dobu vyvrcholila svatebním veselím a mateřstvím. Svatbu v bílém jsem moc neprožívala, byla jen utvrzením rozhodnutí se osamostatnit. Ne snad, že bych to nebrala vážně! Naopak. Tenkrát jsem brala vážně všechno a mnohem víc než teď. Poznání, že život si chce především hrát, přišlo až mnohem později.
Podle svého přesvědčení jsem za největší roli považovala mateřství. Přišlo brzy, bylo sice neplánované, ale chtěné. Poznala jsem to hned, jak se to stalo. Byl to asi instinkt. A taky ranní nevolnosti.
Těhotenství bylo období zkoušek, než přišlo vyvrcholení a narození potomka. Zkouška, co všechno jsme pro to škvrně ochotné obětovat už v době jeho čekání. Někdy mě napadala myšlenka, proč musíme čekat tak dlouho? Proč příroda nezařídila nějaký rychlejší proces, že bychom třeba po rozhodnutí měli potomka hned? Ale asi to tak má být, abychom si na ty nové role zvykli. Není to jen rodičovství, zvyknout si musí i ostatní příbuzní, například babičky a prababičky.
Moje mamka si na tu roli zvykla hned. Když jsem jí oznámila svoji šťastnou novinu, připadalo mi to, jako bych řekla, že je úterý. Ona totiž už babička byla, a tak ji v jejích 40 letech nemohlo nic překvapit. Ostatně všechno vždy brala skoro stejně, žádné nadšení ani pohoršení neprojevovala, brvou nepohnula. Stejně bere i svůj nelehký osud na stará kolena. Oproti některým jiným maminkám nás nezatěžovala přehnaným očekáváním, zbytečnými průpovídkami. Obvykle mávla rukou, stejně jako její maminka a řekla: „Nějak bylo, nějak zase bude, no co!“ Tohle mám asi po ní. A já si pomalu zvykala na to, že budu maminkou a s přibývajícími kily se těšila, až budou zase dole. Tenkrát mi bylo útěchou, že to není přebytečný tuk.
Když nadešel ten okamžik pravdy a mně položili na hrudník tu malou postavu, vzala jsem to už s nadhledem a radostí, že nejhorší mám konečně za sebou. Ó, jak moc jsem se tenkrát mýlila! Radostně jsem při kojení přemlouvala dceru, aby začala už pít, protože jinak vyhrožovali, že nás domů nepustí. „Tak jez, koukej si dát mlíko, copak se netěšíš domů na tátu?“ Snad to nakonec i zabralo, protože jako zázrakem jednou sestra říká: „Už přibrala, pustíme vás, nebojte.“ Tenkrát mi ze srdce spadl balvan a já se těšila, jak od té doby budeme konečně pěkně přibírat. Domů nás pustili, ale to ostatní bylo stejně jinak. Až mnohem později mi došlo, že už tenkrát držela tajli.
Mladá matka jsem položila tu křehotinku v madeirové zavinovačce do svojí postýlky a za chvíli se přihnala i babička se sousedkou, kterou přitáhlo její halasné lákání: „Pojďte, máme nejmenší ženskou v celým baráku!“ Pak jsme tam stály jako tři sudičky a koukaly na uzlíček s naducanými tvářičkami, co si zrovna pochutnával na maličkém palci.
V životě žen je několik mezníků, kterými se ve své duši zabývá. Prvním jsou možná první měsíčky, protože si uvědomí, že se stává ženou. Druhou je nepochybně datum dospělosti. Tím třetím možná svatba, pokud po ní touží a rozhodne se. Největším mezníkem a závazkem je, když se stane matkou. To je ten, který se jí bude vracet jako obraz v zrcadle a připomínat, jak rychle stárne a míří k dalšímu mezníku.
