Článek
Jednou se mi dostala do rukou kniha Jill Bolteové Taylorové „Můj okamžik prozření“. Autorka v něm popisuje svůj příběh, kdy ji postihla mozková příhoda a zkušenosti, které chce zprostředkovat dalším, kdo to potřebují. Popis jejího příběhu je o to cennější, že je specialistou na mozek, a tak byl její přístup k nemoci využit jako samostudium.
Myslím, že věci nastávají v nějakém sledu. Informace si nás nachází ve správný čas a každý, kdo se umí řídit svou intuicí, vnímá ten správný okamžik. Zprostředkování tohoto zážitku bylo pro mě cenné, abych mohla lépe pochopit některé věci.
Máte-li důvod si takovou knihu přečíst, mohu ji doporučit. Myslím, že neuškodí ani těm, kdo zatím důvod nemají, protože nikdy nevíme, kdy se jaká informace může hodit. Kniha například uvádí, kde máme sídlo radosti, která hemisféra může za to, že jsme naštvaní a v textu úplně nenápadně dostanete řadu drobných podnětů, co zařadíte do svého života, aniž si to uvědomíte. Stejně jako já. Podle autorky prý je při špatném usínání důležité, aby byla uvolněná sanice, jelikož právě napětí způsobuje, že se nám špatně usíná. Od té doby, co to vím, vnímám mnohem pozorněji, zda nejsem v napětí víc, než bych měla a spí se mi o něco lépe. Uvolnění je opravdu velmi důležité pro naši pohodu i pro pohodu těla, jako prevence proti nemocem.
Kniha mne znovu ujistila o tom, že vlastní zážitek má velký vliv na empatii, vcítění se do potřeb toho, koho jsme předtím nechápali. Pokud nás neblahé zkušenosti dostanou nepřipravené, najednou vnímáme jinak i pocity jiných, těch, ke kterým jsme bývali nevšímaví. Příběh byl znovu potvrzením, že se i negativní zážitky mají přijímat pozitivně. Koneckonců i trvalé postižení je o něco těžší, když ho člověk nepřijme a připadá si méněcenný. Oproti tomu ten, co se umí přizpůsobit a pokud má ještě v někom oporu, tak jako měla i autorka, naučí se s tím žít. Jill ve své knize přiznává, že se vrátila do života naplno, ale až za 8 let poté mohla říci, že se jí vrátily všechny předešlé dovednosti. Po celých dlouhých osm let musela nějaké handicapy překonávat, ale neztrácela naději a snažila se žít plnohodnotným životem.
Myslím, že každý z nás v životě prožije nejeden okamžik prozření, ať už sám nebo skrze někoho jiného. Není se čeho bát, každým takovým okamžikem se člověk stane lepším člověkem. Když pro nic jiného, tak proto, že je pak ke slabostem druhých laskavější.
