Článek
Bylo nás doma dost. Já a tři sourozenci. Maminka začala doručovat poštu a babička to měla všechno na starost. Nejprve hlídala mě a sestru, ale později, když jsme získali svůj byt, bydlela s námi na stejném patře, a tak jsme jako děti často přebývaly u ní.
V kuchyni mívala velkou dřevěnou postel a naproti šicí stroj. Za postelí měla zastrčenou velikou dřevěnou desku. Přikryla s ní celou postel a sloužila jako pracovní stůl. Na ní stříhala ty úžasné šaty. Po obědě nás babička pokaždé zahnala do své postele, vytáhla desku a na ní začala tvořit svoje veledíla. Bavilo nás, jak kreslila křídou a střihala podle střihů. Taky křídu vyklepávala, a přitom si potichu pískala. Já a sestra jsme bývaly potichu zalezlé pod deskou v posteli, poslouchaly cvakání nůžek i šustění střihů. Někdy nás uspal zvuk staré šlapací singrovky.
Babička uměla ušít snad všechno. Střídaly se u ní zákaznice, měla pár stálých. My jsme na ně zvědavě pokukovaly a hrály si s módami. Na obálkách časopisů byly krásné dámy v perfektních účesech, modelky ze šedesátých let minulého století. Jedna zákaznice vozila babičce katalogy z NSR. Podle nich pak udělala návrhy a ozdobila šaty. Na cokoli zákaznice ukázala na obrázku, to babička ušila. Šila pro dámy, nevěsty i družičky. Také šila jedné zpěvačce, která zpívala ve sboru, v té době hodně populárním. Chodily k ní paní učitelky z okolí, bohužel ne ty naše, takže jsme to nezúročily. Všechny ženské se při zkoušení babičce ochotně zpovídaly, znaly jsme jejich osudy, ale nás spíš zajímalo, jak jim to moc sluší.
Babička mívala v pokoji veliké zrcadlo a róby jako z pohádky. Visely na ramínkách a my jsme se směly na ně dívat. Byly to malé poklady, různě zdobené i ručně vyšívané. Výšivky nebo korálky na živůtky babička vyráběla v paprscích odpoledního slunce, když jí svítilo do bytu a vypadalo to, jako by kouzlila. Její výtvory byly opravdu nádherné. Hlavně ty svatební.
Babička Boženka mívala svatou trpělivost. Když jí později dcera, naše maminka, nadělila do výchovy ještě dvojčátka, bylo jí bezmála pětašedesát. Přesto to zvládla, nikdy jsem ji neslyšela si stěžovat. Dědu jsme bohužel nepoznali, byla vdova. O svém osudu moc nevyprávěla, víme jen, že byla z vesnice a díky úrazu ji dali vyučit, takže měla při vší smůle vlastně štěstí, jinak by musela žít a pomáhat na statku. Bylo to velmi tiché stvoření, co pořád pracovalo a nikdy ani nevzdechlo. Byla moc skromná a uměla snad opravdu kouzlit. Žila s námi až do svých posledních dnů, prostě jako naše pohádková babička.
Abych zmínila konkrétní vliv na naši výchovu, mě a sestru naučila háčkovat, vyšívat, utvářela náš vkus, jelikož v oblasti odívání měla přehled o tom, co je vhodné, co se k sobě nehodí a v tomto směru byla její morálka opravdu přísná. Odívala nás od malička až do dospělých let, protože odešla v roce, kdy jsme se obě se sestrou vdaly. Babička pocházela z Vysočiny a bylo na ní vidět, že se musela v životě hodně snažit. Žádnou prací nepohrdala a o nikom nikdy neřekla jediné špatné slovo. Svým nenápadným přístupem nám dávala dobrý příklad. Nikdy jsme neslyšeli žádnou pomluvu ani „drb“, přestože se jí zákaznice svěřovaly, s každým vycházela velmi přátelsky, byla skromná a přející.
Za všechny její skutky aspoň jeden, který se mi z paměti nechce vytratit a v období svátku žen na něj vzpomínám. Pokaždé nás odvedla do květinářství, kde paní pěstovala hrnkové květiny a krásně to tam vonělo. Vybrala petrklíč nebo begónii pro každého z nás a vedla nás k tomu, abychom mamince popřáli k MDŽ, protože si to zaslouží. Až daleko později jsem si uvědomila, že její významné dny se jaksi opomíjely, že babičce jsme moc nepřáli, jenomže dětská mysl tohle všechno neřeší. Později jsem napravovala situaci aspoň čokoládou k svátku a narozeninám. Doufám, že jsme jí dali svou nezbednou lásku dostatečně najevo a nestrádala.
Předala nám i své zkušenosti z kuchyně. Dodnes dělám její skvělou nádivku a vzpomínám hlavně na období Velikonoc, kdy se nám sešlo spousta vajec a babička z nich vymyslela úžasné večeře. Na její bramborové placky vzpomíná i můj spolužák. Dodržovala různé zvyklosti a tradice, naučila nás šetřit a využít všechno beze zbytku, aby se nic nevyhodilo. Jednou vyslovila přání, že by si chtěla upéci celé kuře a sníst si ho sama, protože obvykle jen obírala kosti, ale toto přání zůstalo nevyslyšeno.
Ještě musím zmínit období, které se mnou babička prožívala velmi intenzivně. Její život byl poměrně jednotvárný, cestovala pouze do Nuslí pro přípravy na šití, jen jednou se svezla metrem a byl to pro ni velký zážitek. To, když jsme spolu jely nakoupit látky na šaty do tanečních. Dojely jsme do Domu módy, babička vybrala krásné látky na dvoje šaty a pak mi je ušila. Každý pátek byla svědkem líčení, česání a krášlení, příprav do tanečních hodin. Ohlídala, abych neměla nikde vylezlou nitku, aby byl můj oděv dokonalý a všechno to prožívala, jako by to byly její taneční. Pak jsem jí musela o hodinách dopodrobna vyprávět, hltala každé slovo a žila našimi zážitky. Bratr jí pak využíval hlavně ke hrám, ke sledování sportovních přenosů, a jelikož tenkrát nebyla televize tak samozřejmou součástí našich životů, těšila se na každý film i seriál a koukala až do konce večerního vysílání.
Poslední silnou vzpomínkou je doba, kdy jsem donesla látku na svatební šaty. Usmála se a řekla: „Tak pojď, střihneme na ně.“ Tenkrát už měla od mámy zakázáno šít, protože mívala občas výpadky paměti a báli jsme se, že už něco pokazí. Při té větě se mi zdálo, že se jí zajiskřilo v očích, ale odvahu na to, abych jí to svěřila, jsem neměla. Nevím, jestli ji to zklamalo, ale stejně by to nestihla. Za měsíc nás navždy opustila.
