Článek
V tomto prostoru vzniklo místo, kde platí jen vybrané zásady normální reálné komunikace, a dokonce se tu objevují i zákonitosti zcela nové. Je dobré si změny oproti hmotnému světu uvědomit a dobře se přizpůsobit.
Zvláštním specifikem je anonymita a z toho vyplývající případná proměnlivost identity. V reálném světě nemáme možnost se změnit v osobu druhého pohlaví nebo odlišné barvy pleti. Na internetu nás obvykle nesvazuje fyzický vzhled ani naše jméno. Můžeme být kýmkoli, klidně i několika různými identitami. V anonymitě je náš projev jiný, odvážnější, věcnější, kritičtější. Můžeme si dovolit prezentovat své názory bez ohledu na následky. Internetové prostředí pozměňuje naši běžnou komunikaci.
Asi nejvýznamnějším je efekt disinhibice, který jde česky popsat nejlépe slovy „účinek odložení zábran“. Jde tedy o jisté překonání ostychu a plachosti, až o obcházení zákazů. Projevuje se značnou odvázaností, jež vede často až do extrémů. Má to vést k jakémusi spiklenectví, k uzavírání „tajné dohody“ s těmi, s nimiž se takto odreagováváme.
Příklady z běžného života najdeme hlavně ve světě dětí (za zády se smějí kamarádovi nebo třeba i učitelce), ale i mezi dospělými (např. to, jak mluví mezi sebou zaměstnanci o zákaznících, případně o šéfech).
Disinhibice slouží k vytvoření jakéhosi tajného svazku, jde o znamení, že člověk někam náleží, pěstuje se spojující humor. V prostředí internetové komunikace se disinhibice projevuje trochu jinak. Jakmile se nerozhodneme vydávat za někoho jiného, máme tendenci prezentovat se dosti uvolněně – řekneme o sobě mnohem více, než bychom byli schopni při normální konverzaci tváří v tvář. Místo běžné masky určené neznámým lidem tak směřujeme více sami k sobě a ke svým pravým názorům.
Termín solipsismus pochází z filozofie a vyjadřuje přesvědčení člověka o tom, že se vnější svět nachází v jeho vědomí. Solipsista jednoduše řekne: „Svět je má představa.“ Ve světě bez fyzických těl, bez gest a mimiky, bez zcela jasných textových odpovědí atd. se každý z nás trochu blíží k tomuto extrémnímu názoru. Máme tendenci vkládat do ostatních vlastní myšlenky a úmysly. Z různých významů textu si vybereme právě ten, který naplňuje naši představu o rozhovoru. Smajlík chápeme jako ironický nebo jako upřímný dle toho, co se nám prostě víc líbí.
Občas tedy chápání konverzace na internetu vypovídá víc o našem nevědomí (zjednodušeně: našich skrytých přáních, obavách, tužbách), než o druhé osobě. Mluvíme tedy v podstatě sami se sebou.
