Článek
V době, kdy jsme dostali maminku z nemocnice domů, jsme řešili situaci, co dál. Sice jsme na to byli tři, ale v té době dva bez práce, jedna s prací na celý úvazek, žádné podpory jsme neměli, maminčin příspěvek teprve čekal na podání žádosti a naše bydlení nechtělo pochopit, že na složenky nyní nebude. Takže jsme začali shánět nějaké řešení, kdo by se o maminku postaral přes den, dokud nepřijdeme z práce.
Začala jsem se intenzivně zajímat o možnosti a oslovovat různá zařízení, hledala jsem to nejlepší. Při svém štěstí jsem natrefila na velmi příjemnou dámu, která vedla denní stacionář. Velmi rychle jsme se dohodly, řekla, co k tomu potřebuji, jaké jsou možnosti a že mohou maminku hned do týdne přijmout na všední dny a víkendy se o ni postaráme my. Samozřejmě jsme to všechno zařizovali s těžkým srdcem, mamince to vysvětlovali, připravovali ji na to, ale velkou útěchou bylo, že stacionář byl ve stejné ulici, kde bydlela sestra, takže byla nablízku a mohla to mít pod kontrolou. Chodili jsme za maminkou denně na návštěvu a už za pár dnů si na nás všichni zvykli, takže nás vítali teplým čajem i slovem.
Přes všechny špatné pocity jsme si na stacionář zvykli. Bylo tam asi 5 stálých pacientů, kteří tam trávili všední dny, občas se tam střídali i další, třeba paní přicházela jen na jeden den v týdnu, aby přišla ze své samoty mezi lidi, další třeba jenom tak poklábosit. Všichni byli v jedné místnosti a hráli všelijaké hry, cvičili paměť, četli jim, sledovali televizi a všechen personál se jim věnoval opravdu hezky. Dokonce si tam sami vařili, takže si pečovatelka vybrala jednoho pacienta a v kuchyňce s ním připravovala jídlo ostatním. Při troše fantazie to vypadalo jako jedna rodina.
Maminka obvykle seděla v křesle se stolečkem, kde mohla občas i pospávat, protože bývala unavená, ale do života se zapojila rychle a každý týden se těšila na pátek, kdy půjde zase domů na víkend. Prostředí tohoto stacionáře bylo tak pozitivní, že na to ráda vzpomínám i dnes, měli tam i malou zahradu. Jednou jsem například přišla na návštěvu a maminka mě přivítala s čerstvě nalakovanými nehty. Když jsem vyzvídala, kdo jí to udělal, ukázala na pečovatelku, která mi vysvětlila: „Byli jsme na školení o tom, jak důležité je zachovat sebeúctu.“ Aha, tak odtud je myšlenka na lakování nehtů. Ano, sebeúcta je důležitá i ve starším věku, viděla jsem, že chvíle, kdy o ni přicházela, dělaly mamince největší traumata. Tak jestli pomohou nalakované nehty, proč ne? Později si maminka poručila ještě rtěnku.
Jindy jsem přišla na návštěvu a všechny babičky seděly u stolu s kávičkou a jedly lázeňskou oplatku. Vypadalo to tam jako na promenádě a skoro mi bylo líto, že jsem je vyrušila, protože právě poslouchaly písničky na přání. Sedla jsem si s nimi a usmívala se, vychutnávajíce po pracovním ruchu chvíli tam, kde se už zastavil čas. Maminka tam nakonec strávila rok a pak pokračovala jinam, ale tohle zařízení bylo velmi domácí a přínosné.
