Článek
Vzhledem k tomu, že se poměrně často pohybuji v domově pro seniory, zajímám se o jejich sociální otázky, pozoruji zastání u příbuzných, nálady a zájem stařečků i stařenek a napadlo mě, jestli jsou opravdu poznámky o „odložených seniorech“ na místě.
Svěřovat nejbližší příbuzné do péče zařízení, o kterém nám zpravidla není nic moc známo, jen to, co se dá dozvědět z internetu nebo referencí, je velmi těžká věc a opravdu to vím ze své zkušenosti. Už vím, že než se navzájem „očicháme“ s personálem a režimem, tak si člověk připadá jako nelida a padouch. Každý má jiné zkušenosti, hodnoty a priority a sama se nedivím, pokud některý personál přistupuje k příbuzným trochu s despektem, opravdu je každý jiný a mají nejrůznější zážitky.
Ale každý má jiný důvod k řešení situace seniora, jiný přístup, také senior má svou odlišnou situaci a jinak se s tím smiřuje. Někdo je rád mezi lidmi a těší se, že má služby až pod nos a bez starostí, někdo všechno odmítá, nechce nijak spolupracovat a domáhá se návratu domů mezi blízké. A jsou i případy, kdy si senioři najdou blízkou duši, se kterou tráví podzim života.
Co když máme my, příbuzní, co ještě nejsme zralí na důchod, přehnané obavy z jejich nepřizpůsobivosti? Co když jsou v kolektivu podobně naladěných duší šťastnější než při čekání na to, až se vrátí někdo domů z práce a ohřeje jídlo? Ono s věkem ubývá hodně energie a při vší snaze nejde myslet na všechno. Senior je často sice v kruhu rodinném, přesto většinu dne sám. A může se stát i sám sobě nebezpečným, například pokud trpí krátkodobými výpadky mysli.
V životě mohou nastat nejrůznější situace a ze svých rozhovorů vím, že senioři, kteří zůstanou sami nebo mají děti mimo republiku či jsou jejich děti hodně aktivní, se o sociálním zařízení nijak negativně nevyjadřují. Sice mají svoje nálady a leccos se jim třeba nelíbí, ale jsou za péči vděčni. Ti, co děti mají, to někdy vnímají trochu jinak, ale mají život pestřejší, těší se na návštěvy příbuzných. Najdou se i tací, co byli zvyklí na život mezi lidmi, a na stará kolena jim samota nedělala dobře. Takoví do kolektivu rychle zapadnou.
V rodině jsem zažila různé situace. Jedna babička bydlela s námi a uprostřed rodiny dožila přirozeně. Poslední roky už sice měla výpadky paměti, ale byla do poslední chvíle aktivní, lékaře moc nevyhledávala, svoje neduhy léčila sama a když nás měla dost, tak to dala najevo. Ale v podstatě to byla spokojená duše a dožila s námi do konce.
Druhá babička byla dlouho aktivní a pracovala, poslední roky žila sice doma sama, protože pořád trpěla představou, že by někoho obtěžovala, ačkoli se účastnila všech rodinných akcí, se všemi vycházela v pohodě, den strávený v její společnosti byl nabíjející a vůbec nás nenapadlo, že by někoho obtěžovala. Měla výkyvy v tlaku, a tak si čas od času pobyla týden v nemocnici, aby jí srovnali medikaci, ale zase s naší pomocí fungovala dál. Poslední půlrok už ale bylo vidět, že strádá a snažili jsme se podělit o péči. Byla pohyblivá a celkem v pohodě, přesto jsme se už báli ji nechávat samotnou. Nakonec s námi pobyla do posledních dnů.
S maminkou to bylo o něco horší, bohužel ji postihla cévní mozková příhoda a od 68 let byla ochrnutá na půl těla. Situace nám nedovolovala postarat se o ni na 100 %, volili jsme tedy péči v sociálním zařízení s tím, že jsme ji brali střídavě na víkendy a svátky. Mamince se zprvu nechtělo, ale vzhledem k potřebě 24hodinové péče, a také rehabilitace, jsme zvolili toto řešení. Rychle si zvykla, když pochopila, že jsme ji jenom neodložili, ale o víkendu se může těšit na domácí péči. Nakonec jsme nelitovali, chodili jsme ji často navštěvovat a potěšili se o víkendu. Zbytek týdne jsme si léčili bolavá záda od tahání mamky na vozík, převlékání, přebalování.
Nyní máme v péči v domově pro seniory druhou maminku. Bohužel po několika operacích nohy skončila na posteli a sama nezvládne chůzi. Je upoutaná na lůžko již třetím rokem, a přestože bychom si ji rádi někdy vypůjčili domů nebo aspoň na procházku, není to možné, jelikož se s ní těžko manipuluje. Navíc jakoukoli aktivitu není ochotná vykonávat, prostě si předem zdůvodní, proč to nejde, ostatně to tak dělávala i v době, kdy ještě mohla vykonávat cokoli. Její hlava je nastavená jinak, nedovoluje jí to dělat prakticky nic. A tak si připadá odložená a žehrá na osud.
Každý senior má jiné stáří a příbuzní nemohou všechno ovlivnit.
