Článek
Stav po CMP bych nikomu zažít nepřála, i když jsem sama byla jenom divákem. Tyhle chvíle popisuji pro ty, co se s mrtvicí někdy potkají.
Nemohu posoudit očima pacienta, mohu podat toliko svědeckou výpověď. Mrtvice postihla mou mamku v roce 2010. Od té doby jsme s tím museli žít, ale v době, kdy se to stalo, byla budoucnost hodně ve hvězdách. Děkovali jsme za každý další den a tápali, čím mámě nějak pomoci. Když jsme se sešli na první návštěvě v nemocnici já, sestra a bratr, komunikovala, ale mluvila z cesty a sestru oslovovala mým jménem. To, že vidí rozmazaně a v hlavě to má trochu jinak, jsme jen stěží chápali. Přišlo to totiž v plné síle, ze dne na den.
„Nikdy už se nepostaví a nejspíš bude jenom ležet.“ Tohle prý řekla lékařka po vyšetření na CT a sestra slzy neudržela. „Tohle se nesmí nikdy dozvědět!“ Hned po návštěvě jsem rozdala pokyny a děkovala mámě, že jsme na to tři.
Nevím, jak zachází s takto postiženými na jiných pracovištích, začal kolotoč shánění informací. Co nyní bude? Nesmíme se tomu poddávat. Nikdy. Jinak bychom ztratili motivaci a hlavně ji vzali naší mamině.
Je to podivně zařízené, když nemůže jeden, sílu dostane druhý a navzájem se podrží. Sestra se vzchopila, aby mohla pomoci a mámě jsme mohli dopřát regeneraci tak dlouhou, jak to bude potřebovat. Já byla tenkrát stejně doma bez práce, brácha jí dlouho těžko hledal a tak jsme měli dost času i energie o něco se postarat. Hlídala jsem návštěvní hodiny a každý den za ní přijela. Z vyprávění manžela o zážitcích s jednou zákaznicí jsem měla trochu představu, co ji čeká, a bylo mi to líto. Snad jediným světlým okamžikem bylo, že si máma pamatovala recepty, a tak každé sestře vnucovala svoje oblíbená jídla. A taky měla stále k jídlu chuť. No, aspoň tohle, to je dobré znamení!
Pobyt na neurologii byl krátký, ale viděno zpětně, bylo to nejlidštější oddělení a zacházení, co zažila. Na dalších sedm měsíců později, naštěstí, zapomněla. To byly ty „příjemnější“ následky. Ale naštěstí nezapomněla všechno, později se jí zase v mém dalším vyprávění rozsvítí. Kdyby nebyl stav takový, jaký byl, musela by se z prožitého totiž asi zbláznit. Následně byla v horkém červnu přeložena na LDN a nám začaly opravdu horké měsíce. To léto teploty šplhaly ke čtyřiceti…
Seděla jsem právě na schůzi představenstva, když mi moje sestra vehementně volala. V půli jednání obvykle vytípávám mobil, člověk se nemůže věnovat všemu najednou, jedno musí stranou. Ségra chvilku počká.
Ona ale pochopení neměla a dožadovala se pozornosti. Musela jsem proto odběhnout a na toaletě se dozvěděla strašnou novinu. „Brácha našel mámu, sotva ji unesl, nemohl ji ani uzvednout, zavolal sanitku a teď je v nemocnici. Co se vlastně stalo, nevíme.“
Později jsem se všechno dozvěděla od mámy. Balila si věci na dovolenou, ale nedobalila. Promrzla, protože upadla a byla jí na zemi zima, v čase se ale neorientovala. Nevíme kdy upadla. Pamatovala si jen, jak někdo volal pod oknem a že jí zvonil telefon. Prý na sebe strhla peřinu a po podlaze válela sudy, protože nemohla vstát. Pár lidí ji shánělo, ale pomoci se nedovolala. Nemohla. Na mobil nedosáhla, otevřít nešlo a slyšet by ji nebylo.
Bohužel jejím dlouhodobým nešvarem bylo, že nezvedala telefon a sama od sebe se neozývala. Bratr bydlel ve vedlejším domě, denně se vídávali a ten osudný den měl nějakou neodkladnou práci. Já byla den předtím na návštěvě, tudíž jsme neměly o čem podrbat a sestře sice bylo divné, že se nedozvonila, ale mohla jít i na nákup. Shoda nešťastných náhod zapracovala, my ji našli moc pozdě. Seniorka, co nedávno chodila do práce, honila módu a dbala na svou postavu příliš nemocně nevypadala. Přesto nás mohlo varovat, že pár dnů předtím bez příčiny upadla a dost často ji bolela hlava. Ale na údajné migrény trpěla dlouho a denně polykala několik léků proti bolesti, takže to nikdo už nebral moc vážně. Měla svůj životní styl, k němuž patřilo i skuhrání a byla pod pravidelným lékařským dohledem.
Do nemocnice přijela potlučená, jak se tři dny předtím složila na betonovém chodníku a promrzlá, nastydla na té podlaze. Ale to nebylo to nejhorší. Když jsem ji viděla tak odevzdanou a stále bojující, sedla jsem si před ní na zadek. Tohle je pořád moje máma. Přes nepřízeň osudu se pere a pořád chce jen vyhrávat. Jenomže ztratila moc bodů na trati a najednou byla strašně slabá. Člověk by nevěřil, jak mrtvice umí hnusně seknout. Co teď? Chvíli můžeme lhát, ale jednou jí to dojde. Jak strašně smutné a beznadějné najednou bylo motto na mém blogu: „Hlavně to nesmí číst máma.“ Všechno se převrátilo a můj dřívější stud najednou převážilo přání, aby si někdy nějaký blog přečetla. Zatím na ni bylo moc i to, že jsme přišli na chvíli na návštěvu všichni tři. Bylo vidět, jak strašně ji každé slovo unavuje.
„Nesmíme to vzdát! Dokud má chuť do života, musíme být nablízku!“ Na tom jsme se po návštěvě všichni dohodli, jenom jsme ještě netušili, jak moc to bude těžké. Když je silná ona, musíme taky bojovat! Řekne se to lehce, tíha obrovská. Brečím málokdy, ale tenkrát to po dlouhé době nešlo ovládnout. Pláč osvobozuje a uvolňuje. Vydrželo mi to celý den a stejně to vůbec nepomohlo. Všechno se ve mně tenkrát sevřelo a zůstalo to tam. Totální zablokování. Ale kdo by myslel na sebe?
Zakrátko přišel den přeložení na léčebnu dlouhodobě nemocných. S tím jsme byli srozuměni brzy po vyšetření a ačkoli jsme byli na návštěvě každý den, nikdo nás dopředu neinformoval, kdy to bude. O stěhování se s rodinou nikdo neradí, takže se stane, že přijdete a najdete prázdnou postel. Ale na to jsme si měli postupně přivyknout.
Léčebna dlouhodobě nemocných naštěstí nebyla daleko a tak počáteční šok vystřídal jiný šok. Vstup do pokoje, kde leželo osm starých žen v úděsném odéru močoviny překrytých bílými dekami. Bylo vedro a vypadalo to jak lazaret. Bílé zdi, osm bílých postelí s hrazdami a zábranami, mezi dvěma řadami postelí velká bílá stěna a u stropu se točily větráky. V tom vedru se vzduch ale nepohnul.
Vybavila se mi scéna z filmu, kde leželi v lazaretu ranění, trochu mi to připomnělo i středověký špitál, kde leželi nemocní v době epidemie. Ach, ta moje bujná fantazie! Proč mi nepřipomněla laskavou nemocnici na kraji města? Asi proto, že tohle bylo spíš podobné tomu středověku. Máma ležela hned na kraji a asi myslela na něco podobného, protože začala vyprávět, že vedle ní leží Němky. Mozek jí začal nějak pracovat a zřejmě se jí ve snu vybavily scény z dětství, z doby války.
Začala jsem se shánět po lékařce nebo lékaři, ale bylo mi sděleno, že maminku léčí paní doktorka se zkráceným úvazkem a že bychom museli přijet trochu dříve. Po telefonu ovšem žádné informace nepodávali. Když je na scéně žena, je dobré poslat na ni mužského, takže jsme zaúkolovali bráchu a ten to vyřídil. Dozvěděl se, že má máma antibiotika a další podrobnosti, ale na otázku, co teď bude, žádnou odpověď. A když se začal ptát po rehabilitaci, bylo mu sděleno, že dokud bere antibiotika, cvičit nemůže.
Přiznám se, že mi to bylo trochu podivné. Je tristní, jak v době, kdy máme osvětu na každém kroku, spolu lidi nemluví. Sehnat spolehlivé informace, včetně prognózy, ať kladné nebo záporné, je moc těžké. Připadalo mi, že lékaři snad trochu alibisticky říkají jenom to nejhorší a vůbec neporadí, ani nenaznačí, co jednoho vlastně čeká, jaké jsou alternativy.
Začala jsem tedy pátrat. Sestra má v rodině lékaře, tak přišlo několik cenných odborných rad a prognóz od nich. Nebyly moc povzbudivé a později se postupně skoro všechny vyplnily. Sestra, už tak s nervy nadranc, zřejmě nabyla dojmu, že budoucnost nemá cenu příliš řešit. Já jsem, naštěstí, pragmatičtější a tak jsem zvolila optimistický pohled. Je dobré mít připraveno řešení pro všechny alternativy, co by mohly nastat. Z toho, co jsme zjistili, nám vyšlo, že je pobyt v LDN přibližně tříměsíční a pak něco nastane. Byla to sice velmi nejasná vize, ale aspoň nějaká vize. Aspoň jsme věděli, jak přibližně věci zařídit a na co mamku připravit. Pořád se ptala, kdy už půjde domů a co s ní bude.
Abych se z toho úplně nezbláznila, rozhodla jsem se najít si soustavnou práci. Myslet celý den jenom na tohle mě ničilo, začala jsem tedy posílat životopisy, za pár dnů dostala odpověď a do měsíce nastoupila do práce. Bylo to sice trochu nečekané řešení, ale umožnilo mi soustředit mysl i na něco jiného. S nástupem pak přišel rozpis služeb, abychom nadále mohli dohlédnout na léčbu, na to, jak máma jí a rehabilituje a rozhýbat ztuhlé klouby.
Každý den však bylo hlavní prozkoumat, co se s mámou děje a jak to vlastně vypadá. Její stav byl hodně proměnlivý. Někdy jako by měla světlou chvilku, někdy naprosto zatměno. Mluvila pomalu a potichu, její plný jistý hlas už navždy zmizel, řeč hodně zpomalila a ztišila. Kromě toho ochrnula na levou stranu, což tenkrát znamenalo, že hýbala pravou rukou a nohou, zatímco druhá polovina těla byla jako pytel brambor. Tělo se točilo na jednu stranu, pořád byla natlačená na ohrádce a půlka obličeje nehybná.
Těžko jedla, při oslovení se točila na všechny strany, zdálo se mi, že asi moc dobře nevidí. Ale co se s ní vlastně opravdu děje, to se zjistit nedalo. Jediné, co jsme se dozvěděli, bylo, že má „mozek na kaši“ a popřípadě zaslechli z hovoru sestřiček něco o „chorých mozcích“ obecně. Mně to ale, kromě těch fyzických příznaků, s tím mozkem zas tak strašné nepřipadalo, maminka mluvila souvisle, jen strašně těžko a občas trochu z cesty. Zaznamenala jsem však, že někdy použila své typické výrazy.
Co mi připadalo trochu komické, bylo, že do doby onemocnění máma mluvila poměrně nevybíravě. Pro hrubý výraz neměla moc daleko – prostě bývalá hospodská. Po záchvatu vůbec nepoužívala „sprostá“ slova, její řeč byla kultivovaná a jakoby plná pokory. Najednou byla vděčná za to, že můžeme být jen tak spolu a povídat si. Ovšem ztratila veškeré zábrany a bez obalu řekla všechno, co jí přišlo na mysl. Stejně upřímná byla k sestřičkám, zřejmě z toho nadšené moc nebyly, ale až na takový ten profesionální odstup jsem žádné výslovné necitlivosti nezaznamenala (jen několik výjimek).
Zvláštní mi pak připadalo to, že se záchvatem se mamka zbavila bradavice, s kterou celá desetiletí marně bojovala, vždycky jí znovu narostla. Najednou se jí z nemocné ruky ztratila podobně jako krysy opouštějí loď. Od té doby se na původní místo nevrátila. To uvádím z důvodu objektivity, abych nezmiňovala jen ty špatné stránky onemocnění. Ovšem nevýhod je při tak těžkém postižení mnohem víc.
Nyní se zdálo, že centrum „sprostých slov a bradavic“ to postižení zasáhlo úplně nevratně. Naštěstí zbylo centrum řeči, paměť byla narušena jen po určitou dobu, po čase se většina zas vrátila. Zbyla dezorientace v čase, která je však v podobné situaci pochopitelná i u zdravých a problémy byly s orientací v místě. Máma si utvořila v hlavě svůj vlastní svět, vysnila si, že je doma a rozdávala příkazy, co kde má, příště zase byla na „víkendovém pobytu“ a vyprávěla vymyšlené historky o svých vnučkách.
Někdy se podle svých slov nacházela na úplně jiném místě, pro nás neznámém a my se v tom už časem těžko orientovali sami. Ukazovala na imaginární kusy nábytku, viděla něco, co vůbec na tom místě nebylo. Nechápala jsem to, ale raději všechno odkývala. Proč se zbytečně hádat a vysilovat? Přes veškerá vysvětlování jsem vzala na vědomí, že má nyní svůj svět a v něm se cítí zřejmě bezpečněji, což bylo asi nejdůležitější. Tváře sestřiček i lékařů si přiřadila ke známým osobám a někdy je tak oslovovala nebo jim dávala přezdívky. Možná je tím uváděla do rozpaků, ale pomáhalo jí to přežít.
Vždy jsem byla docela otevřená a myslím, že o těžkých věcech je dobré se bavit. Taky nerada poslouchám o cizím neštěstí, člověk má pocit jakési viny a nechce si připustit, že by se mu to mohlo stát. Nikdo nechce poslouchat negativní věci, ani já ne, ale dříve nebo později se s nějakou trablí musíme vyrovnat.
Sama sdílím zkušenosti s kamarádkami a když nic jiného, tak konzultace mohou pomoci věci pochopit. Právě to, že nechceme o zkušenostech povídat, nám pak vlastní situaci ztěžuje. Okolí totiž prochází stejným tlakem jako pacient, je to nápor na psychiku, musíme bezmocně přihlížet, jestli si příroda poradí, jestli zabere terapie nebo něco jiného.
Když jsem se s mamkou bavila, snažila jsem se jí dodat sílu. Spolu jsme hledaly naději, zda nastane zlepšení. Velikou motivací byl například Václav Neckář. Prošel si něčím podobným a všichni o něm ví, že to zvládnul. Také mu jistě všichni drželi palce a přejí mu to nejlepší. Připomněla se mi jedna babička kamarádky, která měla spadlý ret a špatně mluvila, ale stihla nás ohlídat a pokud vím, žila poměrně dlouho. Kamarád mě utěšoval vyprávěním o svém dědovi, který se zpočátku ani nepohnul a pak ještě dvacet let chodil s hůlčičkou. A těšily mne drobné pokroky jedné zákaznice mého manžela, která absolvovala něco podobného asi o rok dříve, když jí mrtvice dostihla na toaletě.
Hltali jsme každou drobnou naději a mámě předkládali na stříbrném podnose dávky motivace do života. Sama hledala pozitivní zkušenosti a situaci ulehčila tím, že se živě zajímala. S jídlem to však nebylo nic moc, kila letěla dolů, až se mi zdálo, že mámě chrastí kosti. Když jsem se snažila nacpat do ní denní večeři, zarazila mě, že drží dietu, což mě přivádělo k šílenství. Vypadala jako z Dachau, ale prý „držela dietu“. Její posedlost dokonalostí taky přežila bez újmy, takže v tomto ohledu zůstane dále nesnesitelná. Ihned mi nezapomněla připomenout, že bych měla zhubnout, zkritizovala sestru i bráchu. Naštěstí jí lékaři ordinovali pravidelně kapačky, tak se mi usínalo lehčeji s pocitem, že hlady neumře.
Stav se příliš nezlepšoval a my začali shánět jiné zařízení, kde by se věnovala rehabilitaci. Z dostupných zdrojů se právě na ni klade největší důraz a máma ani po měsíci necvičila. Každý den jsme tedy hýbali všemi končetinami a cvičili klouby. Pasívní cvičení se provádí i s končetinami, které nemocný neovládá, to jsem věděla díky dlouholetému čtení všelijakých příruček o samoléčení a intenzivnímu zájmu o alternativní medicínu. Díky čínské medicíně jsem nedala na žádnou chmurnou předpověď a masírovala chodidla i ruce. Aktivně jsem zkoušela, zda bude na nějaký pohyb máma reagovat, ptala se, co cítí a zkoušela všelijaké testy.
Levá ruka byla jako něco cizího, máma nevěděla co s ní, vlastně ji ani nevnímala a mnohem později jsem se dozvěděla, že nevnímala nic nalevo. Pokud se dívala, tak v určitém úhlu věci neviděla, jídlo snědla jenom z pravé půlky a křížovky vyplňovala pouze vodorovně, svislá písmena nacpala do jedné buňky. Ačkoli jsme byli přesvědčeni lékařkou, že podle vyšetření na CT nic necítí, na určité body při masáži chodidel reagovala a dokonce mi řekla, kterého místa se dotýkám. Přestala jsem tedy věřit prognózám.
Podařilo se nám domluvit přesun na jinou LDN, kde byla spřízněná duše, která slíbila se mamce věnovat. Nebylo to nic lehkého, kdo to někdy zkoušel, může potvrdit. Nebylo to ani zadarmo, ale chtěli jsme jí dopřát aspoň nutné období rehabilitace. V den D však převoz neklapnul. Prý nebylo vhodné ji přemístit, protože pacienti v tomto stavu převozy hůře snášejí a organismus se pak rozhodí. Nedbaje tohoto faktu mámu stejně převezli na jiné patro i pokoj, protože se u ní náhle objevila „nebezpečná infekce“, kvůli níž ji nešlo propustit. A tak jsem jí našla v jiném pokoji u rozpálené vitríny úplně zmatenou, s proleženinou a bylo mi celkem do breku.
Po pár dnech se infekce naštěstí nepotvrdila. Došlo nám, že přemístění bylo nejspíš nutné z důvodu rekonstrukce. Na nový pokoj byl přistaven vozík s rouškami a desinfekčním prostředkem na mytí rukou. Oproti předchozímu byl daleko intimnější, ležely tam jenom dvě. Díky té infekci se mi zdálo, že je nyní péče intenzivnější. Máma byla sice podložená, ale vzhledem k tomu, že byla nesnesitelná vedra, všechno z postele vyházela. Pravou nohu měla neustále nataženou ke stropu jako Libuška Šafránková ve filmu Kolja, když dosáhla orgasmu a na můj dotaz, proč ji nemůže na chvíli položit, řekla, že chce mít aspoň tuhle svobodu. Jinak ležela pěkně „zamřížovaná“ z obou stran, aby neutekla a protože bylo vedro, dveře byly pořád dokořán. Máma téměř nahá, s cévkou, duchem naštěstí trochu mimo, takže jí pojmy jako lidská důstojnost či práva pacienta byly zatím šumafuk.
A tohle všechno byl teprve začátek.
