Článek
Čerpám z vlastních zkušeností z doby, kdy maminku postihla mrtvice a pobývala delší dobu v nemocnici.
Právo na zdravotní péči - Máte ústavně zaručené právo na zdravotní péči, její dostupnost i spravedlivý přístup podle vašich potřeb. Máte právo na profesionální péči, právo aktivně spolupracovat při lékařských výkonech, právo sami se svobodně rozhodovat o vašem osudu.
Komentář: Ve stavu po mozkové mrtvici je velmi těžké rozhodovat o svém osudu, zvlášť v situaci, kdy je člověk rád, že žije a nerozumí tomu, co se s ním děje.
Právo na informovaný souhlas - Jakýkoli výkon v oblasti péče o zdraví může být proveden pouze za podmínky, že k němu poskytnete svobodný a informovaný souhlas.
Právo na informace - Máte právo znát veškeré informace shromažďované o vašem zdravotním stavu ve zdravotnické dokumentaci nebo v jiných zápisech, které se vztahují k vašemu zdravotnímu stavu. V případě, že se nespokojíte s ústně podanou informací ze strany zdravotnických pracovníků, máte právo na zpřístupnění zdravotnické dokumentace k nahlížení, máte rovněž právo na pořizování jejich výpisů, opisů či kopií, a to ve lhůtě do 30 dnů od podání žádosti danému zdravotnickému zařízení.
Komentář: Nevím, jak dalece se dá uplatnit právo na informovaný souhlas i nahlížení do spisu, protože ve stavu „na prahu smrti“ člověk nemůže fundovaně rozhodnout, při zasažení mozku toho podle mého názoru ani není schopen. Neorientuje se v pojmech, čase, místě, neumí se ani podepsat, nemůže číst a to nezmiňuji případ, kdy je v kómatu. Toto právo zřejmě zohledňuje pacienty s krátkodobou nevolností nebo mírnými potížemi, o těžších případech si dovolím pochybovat. Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi těžké získat jakékoli informace o zdravotním stavu, protože lékaři nejspíš považují zájem o člena rodiny za luxus nebo obtěžování. Když jsme se snažili získat informace o zdravotním stavu maminky, solidně se s námi začala bavit až lékařka, která maminku převzala v rámci zastupování. Dokázala vysvětlit, co se stalo i jak bude léčba probíhat. Toto bylo asi po třech týdnech pobytu.
Právo na ochranu soukromí - Máte právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o vašem zdraví. Je pouze na vás, zda si přejete, aby údaje o vašem zdravotním stavu byly sdělovány dalším osobám.
Komentář: Toto právo bere trochu za své s ohledem na to, že všechny úkony se odehrávají před všemi spolupacienty a někdy i návštěvami, byla jsem svědkem necitlivého informování o zdravotním stavu umírajícího pacienta příbuzným na chodbě, kde to slyšelo celé okolí. Chápu, že přístup lékaře byl postižen profesionálními zážitky, kdy tuto situaci zřejmě řeší často, je pro něj obvyklá a možná to ani neřeší, přesto by takové informace mohl podávat na místě mimo pozornosti okolí. Poblíž byla například sesterna, lékaři mají i své pokoje, kde mohou přijímat návštěvy.
Právo osob blízkých na informace o zdravotním stavu pacienta - Jestliže pacient je ve stavu, kdy nemůže určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu, mají právo na aktuální informace o zdravotním stavu pouze osoby blízké (osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní).
Komentář: Rodinní příslušníci, pokud nejsou vyloučeni vědomým rozhodnutím pacienta, právo na informace mají. Sama jsem zažila situaci, kdy jsem sháněla lékařku, abych se zeptala na aktuální stav maminky a když jsme se potkaly, tak mi lékařka říká: „A proč se na ni pořád ptáte?“ Odpověděla jsem, že proto, že o ni máme zájem.
Za celý sedmiměsíční pobyt maminka vystřídala čtyři lékařky. Jen jedna z nich s námi komunikovala opravdu aktivně a od ní jsme se dozvěděly, že maminka v začátku léčby prodělala zápal plic, o kterém nás nikdo v té době neinformoval. Zavolala i v době, kdy dostala druhý a situace byla vážná. Za tuto komunikaci jsme byli vděčni, i když to bylo psychicky vyčerpávající, ale měli jsme pocit, že maminka není jenom číslo ve statistice. Poté, co byla předána zpět původní lékařce, jsme vyjádřili nespokojenost a do péče ji převzala jiná, s níž nebyly problémy.
Je velmi těžké dělat tzv. „dusno“, když víte, že pacient tam leží a je odkázán na péči personálu. O zacházení sester, tedy jenom některých, bych mohla psát donekonečna. Naštěstí byla většina personálu citlivá a chápající a když viděli, že máme opravdový zájem, sami nám radili, čím mamince trochu přilepšit, co jí zajistit, aby nebyla odkázaná pouze na omezené zdroje zdravotní pojišťovny, když začal materiál povážlivě docházet.
Pacient má práv daleko víc, patří mezi ně i nesnižování lidské důstojnosti a citlivé zacházení a další. Upřímně si myslím, že je při nejlepší vůli nelze zajistit, protože pak by musela naše zdravotnická zařízení vypadat jako hotelový komplex a do toho máme ještě hodně daleko. Z naší zkušenosti byl nejhorší nedostatek kvalitních informací, ostatní jsme potom nějak zvládli, protože jsme se u mamky na návštěvě každodenně střídali. Byla na rodinu hodně fixovaná a ve svém stavu naši přítomnost přímo vyžadovala, i když někdy návštěvu jen prospala. Zaznamenali jsme, že stav byl jako na houpačce, každá změna počasí se na něm podepsala, k lepšímu se měnil jenom pomalu.
Naučilo nás to nekoukat moc do budoucnosti a užívat si každý den, kdy jsme spolu mohli jenom být. Nikdy jsme nevěděli, který bude poslední, i když jsme chtěli věřit, že to všechno překonáme.
